ECLI:CZ:US:2019:1.US.2570.19.1
sp. zn. I. ÚS 2570/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů V. V. a Auto A1 s.r.o., se sídlem Olomouc, Horní Lán 1306/4, zastoupených JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 19, proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 16. 1. 2019 č. j. KRPM-81098-361/TČ-2018-140080, rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2019 č. j. 2 KZN 4004/2018-522 a vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 6. 2019 č. j. 8 VZN 261/2019-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V záhlaví označeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o nahlédnutí do trestního spisu vedeného ve věci pod sp. zn. KRPM-81098/TČ-2018-140080. Označeným rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci bylo na základě žádosti stěžovatelů o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 trestního řádu konstatováno, že odepření nahlížení do spisu ze strany policejního orgánu bylo důvodné a zákonné. Označeným vyrozuměním státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci byl jako nedůvodný vyhodnocen podnět stěžovatelů k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
II
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelé uvádějí, že policejní orgán dne 29. 6. 2018 rozhodl podle §79g trestního řádu o zajištění jejich peněžních prostředků, přičemž Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 29. 11. 2018 tato rozhodnutí policejního orgánu zrušil. Policejní orgán následně podle §79a odst. 1 trestního řádu opětovně rozhodl o zajištění těchto věcí. Po dobu více než třinácti měsíců se tedy nacházejí v procesním postavení osob, proti nimž jsou prováděny úkony trestního řízení. Zdůrazňují, že od samotného počátku realizace daných úkonů neměli možnost se seznámit s dostatečně přezkoumatelným, konkrétním a srozumitelným popisem skutečností, které vedly orgány přípravného řízení k realizaci úkonů zasahujících do jejich ústavně zaručených práv, přičemž jejich snaha o součinnost byla ze strany orgánů přípravného řízení de facto ignorována.
Poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1956/13 a domnívají se, že závěry obsažené v tomto nálezu dopadají i na jejich věc. Připomínají, že orgány přípravného řízení výslovně připustily naplnění procesních podmínek postavení zúčastněné osoby ve smyslu ve smyslu §42 trestního řádu i tzv. "jiné osoby" ve smyslu §65 odst. 1 trestního řádu. Brojí proti jedinému legitimnímu důvodu, o který bylo napadenými rozhodnutími odůvodněno odepření k nahlédnutí do trestního spisu vedeného v dané věci, jímž byla procesní taktika a strategie, resp. možnost ohrožení či zmaření některého důkazu či procesu dokazování. Mají za to, že po více než jednom roce prováděného prověřování není žádný důvod se domnívat, že by jakkoli mohli mařit průběh a účel prověřování. Jelikož jim nebylo sděleno konkrétně definované podezření, nemají možnost se konkrétním procesním způsobem bránit. Jsou přesvědčeni o nedůvodnosti postupu orgánů přípravného řízení vůči jejich osobám a považují za nezbytné mj. vyhledání informací o protiprávním jednání třetích osob, kterým byl tento postup iniciován.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
V posuzovaném případu nebylo stěžovatelům povoleno nahlédnout do trestního spisu vedeného ve věci, v níž proti nim byly prováděny zajišťovací úkony. Ve všech napadených rozhodnutích přitom orgány činné v trestním řízení připustily, že stěžovatelé se nacházejí v postavení osob, které podle §65 odst. 1 trestního řádu mohou nahlížet do spisu, avšak toto nahlížení bylo odepřeno s tím, že by to v daném stadiu trestního řízení (tj. ve fázi prověřování) mohlo vést k předčasnému odhalení procesní taktiky a mohlo by vést ke zmaření důkazů ve věci.
Ústavní soud odkazuje především na napadené vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "státní zástupce"), v němž tento důsledně reagoval na výše uváděné námitky stěžovatelů, racionálně se s nimi vypořádal a postup policejního orgánu a dozorového státního zástupce spočívající v odmítnutí povolit stěžovatelům nahlížení do spisu řádně odůvodnil.
Státní zástupce zejména vysvětlil, že v předmětné věci probíhá prověřování poměrně rozsáhlé trestné činnosti, jež měla spočívat ve spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Do této trestné činnosti měla být zapojena řada fyzických i právnických osob, přičemž v dané fázi prověřování řetězových obchodů je třeba považovat všechny tyto osoby za podezřelé, což platí i o stěžovatelích. Z uvedeného je patrné, že stěžovatelé se nacházejí primárně v postavení osob podezřelých ze spáchání trestného činu, nikoli v postavení zúčastněných osob ve smyslu §42 trestního řádu (k tomu také srov. č. l. 6 napadeného vyrozumění státního zástupce).
Státní zástupce se rovněž přesvědčivě vypořádal s odkazem stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 1956/13. Ústavní soud dává státnímu zástupci zcela za pravdu v tom, že věc, jíž se týkal citovaný nález, se od věci nyní projednávané zcela zásadně liší v tom, že v tehdejší věci již bylo trestní řízení skončeno, neboť došlo k rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 5 trestního řádu, zatímco v projednávaném případu trestní řízení stále probíhá. Za daných okolností je proto zcela legitimní, pokud orgány činné v trestním řízení chrání utajenost dalšího postupu v prověřování trestné činnosti před subjekty, které náleží do okruhu podezřelých osob. Jako rozhodující se jeví především skutečnost, že podezřelé osoby, tj. i stěžovatelé, budou seznámeni s relevantními skutečnostmi, a to buď v usnesení o odložení věci, anebo v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž ve druhém případě budou mít pochopitelně plnou možnost využívat všech procesních práv ke své obhajobě, včetně nahlížení do spisu. Ústavní soud ve shodě se státním zástupcem odkazuje např. na nález sp. zn. III. ÚS 511/02, z něhož vyplývá, že policejnímu orgánu a státnímu zástupci nelze upřít právo na vlastní procesní a vyšetřovací taktiku a nelze jim přikazovat, aby ve fázi přípravného řízení předčasně seznamovaly osobu, proti níž se trestní řízení vede, s důkazní situací a s procesně taktickými záměry a cíli; tyto závěry ve zvýšené míře platí právě pro fázi prověřování, tj. stadium trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit názoru stěžovatelů, že po více než roce od doby, kdy vůči nim byly realizovány některé úkony trestního řízení, již neexistuje možnost zmaření či ohrožení prováděného prověřování. V této souvislosti lze například připomenout, že některé úkony trestního řízení musí být a priori prováděny utajovaně (např. odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu či operativně pátrací prostředky podle §158b a násl. trestního řádu), takže jejich účel by mohl být naprosto zmařen, kdyby se o něm dozvěděla nepovolaná osoba, natož pak některý z podezřelých subjektů. Potenciální riziko maření prováděného prověřování tedy i nadále existuje.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci vyhodnotil postup orgánů činných v trestním řízení, jímž bylo stěžovatelům odmítnuto nahlížet do trestního spisu ve stále probíhající trestní věci, jako legitimní, odůvodněný a prostý jakékoli svévole. Za této situace neshledal žádný důvod do probíhajícího trestního řízení jakkoli zasahovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu