ECLI:CZ:US:2019:1.US.2573.19.1
sp. zn. I. ÚS 2573/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem, se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 7 As 95/2019-29 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2019 č. j. 8 A 124/2018-36-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení práv, zaručených v čl. 17 odst. 1, 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že dne 27. 6. 2018 požádala na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon") vedlejšího účastníka řízení (Ministerstvo zdravotnictví) o poskytnutí informací o "podobě všech dokumentů ministerstva, v nichž je zachycena informace, že snahou stěžovatelky je vyřizovat si účty se správními orgány, ať již jsou jimi krajské hygienické stanice nebo ministerstvo". Tuto žádost podala, aby se dozvěděla, kde všude ministerstvo toto tvrzení uvedlo, zda a kde jej šíří a který konkrétní pracovník tak činí, a to vše proto, aby se následně mohla proti takovým denunciacím účinně bránit. Ministerstvo žádost odmítlo s poukazem na ust. §2 odst 4 informačního zákona a s vysvětlením, že žádost se týká výhradně dotazu na názor ministerstva. Proti rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka rozklad, v němž namítala, že předmětem žádosti je existující, obecně poskytnutelná informace. Ministr zdravotnictví rozklad zamítl s tím, že námitka žalobkyně je nedůvodná a k rozhodnutí ministerstva není co dodat. Rozhodnutí ministra o rozkladu napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. 8 A 124/2018- 36-39 žalobu zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka vytýkala městskému soudu, že vyložil ust. §2 odst 4 informačního zákona doslovně a do pojmu "dotaz na názory" zahrnul i žádost o informace, které jsou svou povahou názorem, jež povinný subjekt již dříve zaujal a zaznamenal. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem z 13. června 2019 č. j. 7 As 95/2019 - 29 kasační stížnost zamítl. Odkázal na výstupy své předchozí rozhodovací činnosti - rozsudek ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014-64, podle kterého se účastník řízení nemůže v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím domáhat "dovysvětlení" toho, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl. Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka domáhá právě takového dovysvětlení, a to konkrétně k rozhodnutí ministra ze dne 27. června 2018 č. j. MZDR 25716/2018-3/PRO.
2. Podle názoru stěžovatelky, vyjádřeném v odůvodnění ústavní stížnosti, je třeba při výkladu pojmu "dotaz na názory" ve smyslu §2 odst. 4 informačního zákona rozlišovat žádost o sdělení názoru na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, od žádosti o sdělení názoru, který již povinný subjekt v minulosti zaujal (či podle tvrzení žadatele tak učinil) a tento svůj názor zaznamenal ve smyslu §3 odst. 3 informačního zákona. Pouze v prvním případě půjde o situaci předvídanou ustanovením §2 odst. 4 informačního zákona. Tím, že obecné soudy si výluku ústavně garantovaného práva na informace zakotvenou v ust. §2 odst. 4 informačního zákona vyložily formalisticky, nikoli restriktivně, a vztáhly tuto výluku i na existující dokumenty obsahující názor povinného subjektu, porušily prý právo stěžovatelky na informace. Právo na spravedlivý proces pak měly porušit tím, že nereflektovaly námitku stěžovatelky, že omezení práva na informace podle §4 odst. 2 informačního zákona se týká jen dotazů na budoucí názory.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Oba soudy se v napadených rozsudcích námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a odůvodnily své závěry. Nejvyšší správní soud, poté, co podrobně vyložil, proč nelze rozsudek městského soudu považovat za nepřezkoumatelný, se dále zabýval otázkou údajného nesprávného právního posouzení, spočívající v názoru stěžovatelky, že nebylo možno odmítnout její žádost o informace pokazem na §2 odst. 4 informačního zákona. Soud stěžovatelce nepřisvědčil a plně se ztotožnil se závěry správních orgánů a městského soudu. Odkázal přitom na judikaturu k §2 odst. 4 informačního zákona, podle které "právo na přístup k informacím neslouží jako specifická forma opravného prostředku proti rozhodnutím či postupům správních orgánů. V režimu zákona o svobodném přístupu k informacím se nemůže účastník řízení domáhat dovysvětlení toho, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, či zpochybňovat, proč určité důležité skutečnosti v rozhodnutí nejsou uvedeny." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. 10 As 117/2014 - 64) Přesně takového "dovysvětlení" se však stěžovatelka domáhala. Na tomto závěru nelze shledat nic neústavního. Stěžovatelka sice zastává odlišný právní názor, to však samo o sobě nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
4. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu