ECLI:CZ:US:2019:1.US.2596.19.1
sp. zn. I. ÚS 2596/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mykola Herko, státní příslušnost Ukrajina, t. č. neznámého pobytu, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Praha 2, Sekaninova 1204/36, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 109/2018-25 ze dne 22. května 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel stížnost spojil s návrhem na odkad vykonatelnosti, který blíže neodůvodnil.
2. Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (jakožto prvostupňový správní orgán) uložila dne 14. 12. 2017 stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce šesti měsíců. Důvodem tohoto postupu bylo zjištění, že stěžovatel pobýval na území v období od 23. 11. 2017 do 13. 12. 2017 bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Policie České republiky - Ředitelství služby cizinecké policie (dále též "žalovaná"), následně odvolání stěžovatele zamítla.
3. Městský soud v Praze však vyhověl stěžovatelově žalobě a rozsudkem č. j. 4 A 50/2018-27 ze dne 13. 9. 2018 rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. K tomuto závěru dospěl s ohledem na to, že rozhodná doba, kdy měl stěžovatel nelegálně pobývat na území ČR, spadá do přechodného období mezi vízovým a bezvízovým stykem mezi členskými státy EU a Ukrajinou, která není upravena přechodnými ustanoveními příslušných unijních předpisů stanovících podmínky vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí na území Evropské unie. Vzhledem k absenci právní úpravy, jež by výslovně řešila přechodné období, a s ohledem na dobrou víru stěžovatele v oprávněnost pobytu, která podle něj nebyla lehkovážná, ale založená na skutečné snaze poznat právní předpisy včetně všech povinností a řádně je dodržovat, bylo podle názoru městského soudu uložení správního vyhoštění nepřiměřeně přísné.
4. Žalovaná proti rozsudku městského soudu brojila kasační stížností. Nejvyšší správní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl stížnosti žalované. S výkladem městského soudu předestřeným výše se neztotožnil, rozsudek proto zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
7. Z výše nastíněného procesního stavu řízení vyplývá, že v projednávaném případě stěžovatele dosud nebylo městským soudem ve věci samé rozhodnuto. V novém rozhodnutí městského soudu přitom budou účastníci řízení poučeni o možnosti podat do dvou týdnů ode dne doručení rozsudku kasační stížnost, jakožto mimořádný opravný prostředek. V případě, že bude výrok městského soudu pro stěžovatele nepříznivý, bude povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat kasační stížnost coby mimořádný opravný prostředek. Bude se přitom jednat o v pořadí již druhou kasační stížnost, nikoliv však téhož stěžovatele, proto bude kasační stížnost přípustná k projednání před Nejvyšším správním soudem.
8. Probíhá-li před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím městského soudu o podané žalobě (či Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti), mohl by totiž Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí městského soudu, event. Nejvyššího správního soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti v rámci probíhajících řízení před správními soudy, aniž by pro to byl dán rozumný důvod.
9. V každém případě by však mělo platit, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, nemůže-li se stěžovatel domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení vedená jinými orgány veřejné moci.
10. Jak již bylo výše uvedeno, nebude-li stěžovatel úspěšný v řízení o žalobě a o kasační stížnosti, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před městským a Nejvyšším správním soudem. Nyní podaná ústavní stížnost je však předčasná.
11. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před správními soudy definitivně ukončeno, ale stále probíhá u městského soudu na základě stěžovatelem podané žaloby, po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně stěžovatel přesah vlastních zájmů ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení ani netvrdí.
12. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy Ústavní soud odmítá stížnost pro její předčasnost, zjevně neúčelné.
13. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj