ECLI:CZ:US:2019:1.US.2615.19.1
sp. zn. I. ÚS 2615/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hynka Spurného, zastoupeného Mgr. Veronikou Jansovou, advokátkou se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, č. j. 26 Cdo 330/2019-496, rozsudku téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, č. j. 26 Cdo 1511/2016-231, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 69 Co 582/2017-422, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 443/2015-240, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2017, č. j. 19 C 9/2015-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Po předchozím řízení před obecnými soudy rozhodl Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatele, jíž mělo být určeno, že dříve uložená povinnost vedlejší účastnice k vyklizení blíže určeného bytu v O. není vázána na zajištění bytové náhrady, tak, že se zamítá. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil pouze výrok o nákladech řízení. O následně podaném dovolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že jej odmítl.
Stěžovatel je vlastníkem bytu, který je užíván vedlejší účastnicí, které bylo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. 6. 1983, č. j. 9 Co 442/83-11, zrušeno právo užívat dvoupokojový byt s příslušenstvím s tím, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů po té, co jí bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, a to s ohledem na skutečnost, že došlo ke změně poměrů jak na straně stěžovatele, tak na straně vedlejší účastnice - požadavek na zajištění bytové náhrady je tak v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel uvedl, že nabídl vedlejší účastnici bytovou náhradu, s níž se tato neseznámila a na nabídku nijak nereagovala. Stejně tak jí opakovaně zaslal nabídky srovnatelného bydlení v O., na které vedlejší účastnice nereagovala. Za užívání bytu 2+1 platí stěžovateli sporadicky částku 170 Kč měsíčně a na služby spojené s užívání bytu nepřispívá nic. Byt přitom obývá se svojí dcerou, která má pravidelný příjem ze sociálních dávek. Stěžovatel je toho názoru, že vedlejší účastnice se na něj snaží přenést tíhu své sociální situace. Podle vedlejší účastnice je to právě stěžovatel, kdo jedná v rozporu s dobrými mravy, neboť jí pro účely správního řízení odmítl potvrdit, že je nájemkyní bytu a ta si tak nemůže žádat o příspěvek na bydlení.
Stěžovatel má za to, že pokud soudy v průběhu řízení dospěly k závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, dospěly tak na základě nesprávného posouzení, jelikož nehrazení náhrady za užívání předmětného bytu žalovanou je změnou poměrů. V projednávaném případě se tak má jednat o zneužití výkonu práva na bydlení. Ačkoliv je právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady založeno pravomocným rozhodnutím soudu, ani jeho další výkon nesmí být v rozporu s dobrými mravy a zasahovat do práv druhých.
III.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
V projednávaném případě je dle náhledu Ústavního soudu podstatné to, zda je výkon práva vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy je v zásadě vyhrazeno soudům obecným, pouze jde-li o porušení ústavně zaručených práv, je Ústavní soud povinen zasáhnout [srov. shodně nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369), bod 39]. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy argumenty stěžovatele řádně zabývaly, přičemž samotný jeho nesouhlas s právním názorem obecných soudů jejich rozhodnutí protiústavními nečiní.
Stran bytové náhrady dlužno dodat, že tuto měl stěžovatel nabídnout vedlejší účastnici v únoru 2018, přičemž tato skutečnost nemohla být předmětem posuzování soudu prvního stupně, neboť ten rozhodl po předchozím řízení v srpnu 2017. V situaci, kdy odvolací soud rozhodoval v květnu 2018, není z ústavní stížnosti zřejmé, zda byl o této skutečnosti informován a zda tedy toto novum mělo být předmětem jeho hodnocení. I v případě, že by tomuto tak bylo, tuto otázku je třeba posuzovat s ohledem na předmět řízení, tedy určení, že povinnost vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Pokud stěžovatel vedlejší účastnici zajistil odpovídající bytovou náhradu, je bezpředmětné, aby se žalobou domáhal zrušení této povinnosti.
Ústavní soud z výše vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu