ECLI:CZ:US:2019:1.US.2627.19.1
sp. zn. I. ÚS 2627/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. Č., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 8 Tdo 258/2019-1084, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 2 T 62/2015-984 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 309/2018-1034 byl zrušen uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, přičemž stěžovatelce byl nově uložen úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a byla jí uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu a způsobenou škodu. Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal s její námitkou o neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem dopravní nehody, na níž měla účast. Upozorňuje, že i podle skutkových zjištění trestních soudů nelze vyloučit svévolné vkročení poškozené do jízdní dráhy. Jestliže poškozená vstoupila do jízdní dráhy znenadání, pak stěžovatelka nemohla žádným způsobem zareagovat a zabránit střetu. Podle ní tento závěr platí bez ohledu na to, že nejela přiměřenou rychlostí a správně nereagovala na již předtím vzniklou dopravní nehodu na dálničním tělese, neboť tyto okolnosti neměly žádný vliv na chování poškozené. Má tedy za to, že její jednání nebylo trestněprávně relevantní příčinou následku. Stěžovatelka dále namítá, že zranění poškozené H. G. nedosahovalo intenzity ublížení na zdraví, neboť sama poškozená uvedla, že měla po propuštění z nemocnice klidový režim a bolesti měla jen při prudkém pohybu a vstávání. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy odvolací soud podle ní nevzal v potaz, že pojišťovna uhradila pozůstalým 30 % jimi uplatněného nároku, a výši náhrady nemajetkové újmy nesprávně vypočetl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje proti údajnému neprokázání příčinné souvislosti mezi jejím jednáním (spočívajícím - stručně řečeno - v nepřiměřeně rychlé jízdě a nedostatečné pozornosti při řízení v bezprostřední blízkosti dopravní nehody na dálnici, ke které došlo již předtím) a následkem v podobě smrti jedné z poškozených. Touto námitkou se však trestní soudy pozorně zabývaly a důsledně se s ní vypořádal i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ten zcela správně vymezil obecné principy pro posuzování příčinné souvislosti (srov. č. l. 12-13) a adekvátně je i aplikoval na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu.
Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem lze identifikovat tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal (tzv. teorie podmínky). Tato příčinná souvislost přitom není přerušena ani tehdy, když k jednání pachatele přistoupí další okolnost (např. vyvolaná jednáním samotného poškozeného), jež spolupůsobí při vzniku následku. Taková situace nastala i v nyní projednávané věci.
Sama stěžovatelka nepopírá zaviněné jednání na své straně. Domáhá se však toho, aby jako zásadní příčina vzniku smrtelného následku bylo identifikováno jednání poškozené, která nenadále vstoupila do jízdní dráhy, přičemž na sobě neměla reflexní vestu. Tento její názor však Nejvyšší soud v napadeném usnesení spolehlivě vyvrátil, a protože Ústavní soud považuje tuto argumentaci za bezchybnou a úplnou, v podobnostech odkazuje na č. l. 14-15 napadeného usnesení. Jako zásadní se přitom jeví skutečnost, kterou stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí, totiž že podle znaleckého posudku by v dané konkrétní situaci byla přiměřená rychlost 93 km/hod., a to pouze za předpokladu, že by řidič věnoval situaci na dálnici před místem dopravní nehody náležitou pozornost. Bylo však prokázáno, že stěžovatelka v daném místě jela rychlostí nejméně o 14 km/hod. vyšší a řízení nevěnovala dostatečnou pozornost. Ze znaleckého posudku ostatně vyplynul jasný závěr, že pokud by stěžovatelka jela přiměřenou rychlostí při rozsvícených potkávacích světlech, mohla poškozenou nejen zpozorovat, ale střetu s ní i zabránit vyhnutím se směrem vpravo k pravému jízdnímu pruhu.
V trestním řízení bylo tedy spolehlivě prokázáno, že jednání stěžovatelky bylo stěžejní příčinnou způsobeného následku, resp. kdyby stěžovatelka nejednala nedbalostně, následek nemusel nastat. Spoluzavinění poškozené nebylo natolik významné, aby je z hlediska gradace příčinné souvislosti bylo možno považovat za rozhodující příčinu smrtelného následku. Ke spoluzavinění poškozené pak trestní soudy adekvátně přihlédly při ukládání trestu a při stanovení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že další poškozená (H. G.) v důsledku jejího jednání neutrpěla zranění, které by vykazovalo intenzitu ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, tudíž že nedošlo k naplnění skutkové podstaty ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. I s touto námitkou se Nejvyšší soud důsledně vypořádal (srov. č. l. 14).
Ústavní soud především musí odmítnout tvrzení stěžovatelky, že omezení v obvyklém způsobu života (tedy zásadní kritérium ublížení na zdraví) je individuální a subjektivní záležitostí. Je tomu právě naopak, charakter újmy na zdraví, kterou poškozený utrpěl, je třeba vždy posuzovat objektivně (srov. např. č. 21/1984 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě byla poškozená H. G. několik dnů hospitalizována a následně jí zranění po dobu přesahující tři týdny znesnadňovalo pohyb a dýchání. Jednalo se tedy o omezení v obvyklém způsobu života (které podle ustálené judikatury musí trvat zpravidla alespoň sedm dnů), jež dosáhlo intenzity ublížení na zdraví.
Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku směřující proti údajně chybnému výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy. Souhlasí totiž se závěrem Nejvyššího soudu, že matematický argument, který stěžovatelka předkládá, je nelogický. Krajský soud v Plzni dospěl ve výše uvedeném rozsudku k závěru, že vzhledem ke spoluzavinění poškozené měla stěžovatelka tříčtvrtinový podíl na způsobeném smrtelném následku, tedy že nárok na nemajetkovou újmu uplatněný pozůstalými musí být zkrácen o jednu čtvrtinu. Stěžovatelka se domáhá toho, aby tento podíl byl vypočítán z celkové výše nároku pozůstalých, tedy včetně částky, kterou jim již vyplatila pojišťovna. Takový postup by však byl nepřípustný, neboť by tak došlo ke zkracování plnění již poskytnutého z titulu pojištění. Trestní soudy tedy zcela správně výpočet prováděly ve vztahu k částce, kterou pozůstalí uplatnili přímo v adhezním řízení, tj. od výše odpovídající zbytku jejich nároku, po odečtení plnění poskytnutého pojišťovnou. Tento výpočet následně provedly bezchybně.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu