ECLI:CZ:US:2019:1.US.2696.19.1
sp. zn. I. ÚS 2696/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 847/2019-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018 č. j. 29 Co 232/2018-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 2018 č. j. 7 C 401/2016-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem ideální 1/6 ve výroku specifikovaných nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že stěžovatel není a ani nemůže být v postavení oprávněné osoby, a to pro nesplnění podmínek stanovených zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že ve smyslu §4 zákona o půdě stěžovatel není oprávněnou osobou, resp. dědicem oprávněné osoby ve vztahu k ideální 1/6 předmětných pozemků původní vlastnice L. H.; kvůli tomu je proto bezpředmětné, aby byly řešeny jiné podmínky pro vydání nemovitostí vyžadované zákonem o půdě.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Mimo jiné zdůraznil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Soud připomněl, že požadavek na uvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání; proto může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v souzené věci), je stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorních náležitostí však stěžovatel v souzené věci nedostál, když v dovolání předpoklady jeho přípustnosti řádně nevymezil, neboť neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dále také nekonkretizoval "ustálenou rozhodovací praxi" dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, řádně nevymezil dovolací důvod, neboť nespecifikoval právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné a konečně ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat.
Stěžovatel po shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy poukázal na to, že rozhodnutí nijak nezmírnila majetkové křivdy, které byly způsobeny jemu, resp. jeho právnímu předchůdci. Domnívá se také, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání formalisticky, neboť obsahovalo veškeré zákonem stanovené obligatorní náležitosti a bylo v něm dostatečně poukázáno na procesně právní i hmotně právní otázku, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelem uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu