ECLI:CZ:US:2019:1.US.2700.19.1
sp. zn. I. ÚS 2700/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele G. G. a stěžovatelky K. B., zastoupené matkou O. B., zastoupených JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 345/2018-42 ze dne 14. června 2019 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 227/2017-52 ze dne 10. října 2018, a proti oznámení o zahájení řízení vedeného u Policie České republiky č. j. KRPK-67073-10/ČJ-2019/190022 ze dne 21. srpna 2019 o správním vyhoštění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jakož i oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. Namítají, že shora uvedenými rozhodnutími měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni stěžovatel brojil proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která nevyhověla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 1. 2015 č. j. OAM-41463-31/DP-2011. Prvostupňovým správním rozhodnutím ministerstva byla podle §44a odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání.
3. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z podkladů rozhodnutí shromážděných ve správním řízení je zcela podložen závěr, že stěžovatel v době povoleného dlouhodobého pobytu od 2.7.2009 do 1.7.2011 neplnil jeho účel, tj. podnikání formou účasti v právnické osobě.
4. Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, avšak následně této stížnosti nevyhověl. Ve svém zamítavém rozsudku poukázal na to, že zákon o pobytu cizinců vychází z předpokladu, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím deklarovanému účelu náležitě využívat. Pokud cizinec nenaplňuje na území České republiky účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu, je na místě mu toto povolení neprodloužit.
5. Kasační soud shledal, že jedinými podnikatelskými aktivitami zjištěnými v průběhu řízení byl jednorázový obchod se šperky v roce 2012, a údajná, leč nijak nedoložená obchodní jednání v roce 2014 s „Turnovem s Českým granátem“. Aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, musela by být v předmětném období podnikatelská činnost alespoň převážně vykonávána, což není naplněno ani jednorázovým obchodem, a také ani tvrzeným případným úsilím o její provozování, jak se stěžovatel domníval.
6. Dále kasační soud poukázal na nedostatky správních rozhodnutí z hlediska právních pojmů „nenaplnění účelu předchozího pobytu“ a „neplnění účelu předchozího pobytu.“ Zatímco nenaplnění účelu předchozího pobytu je důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž plnění účelu pobytu se posuzuje do minulosti; neplnění účelu pobytu je důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a posuzuje se k aktuálnímu stavu v průběhu řízení o prodloužení platnosti povolení k pobytu. Zdůraznil, že v případě důvodů neprodloužení pobytu podle §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců (kdy cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza) zákon jeho aplikaci výslovně podmiňuje zásadou přiměřenosti, zejména z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života cizince. Komplikovaná procesní situace byla zapříčiněna tím, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014 zrušila původní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti, tudíž věc byla vrácena k novému projednání téměř tři roky po podání žádosti o prodloužení platnosti povolení.
7. Nejvyšší správní soud však dospěl po posouzení věci k závěru, že v žádném myslitelném období, vůči kterému se žádost měla posuzovat, by stěžovatel podmínky pro prodloužení pobytu nenaplnil. I v případě, že by Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nehodnotila následující období po žádosti, by nadále byl naplněn důvod pro aplikaci §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Vadný postup Komise, která v případě stěžovatele shledala a z hlediska jejich naplnění posuzovala oba zákonné důvody vedle sebe, tak neměl vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel skutečně nebyl postupem Komise zkrácen, neboť v případě postupu dle §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců posuzovala i otázku přiměřenosti rozhodnutí a dopad tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, což řádně učinila.
8. Následně bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve spojení s §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. O zahájení řízení byl stěžovatel vyrozuměn v záhlaví specifikovaným oznámením ze dne 21. srpna 2019.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
9. Stěžovatel vychovává s družkou ve společné domácnosti svou nevlastní nezletilou dceru, která je rovněž stěžovatelkou v této věci. Namítají, že neúměrná délka správního a soudního řízení ve věci žádosti stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu zasáhla do jejich základních práv. Rovněž brojí proti zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. V této souvislosti požadují vydání předběžného opatření, aby stěžovatel nebyl vyhoštěn z České republiky.
10. Stěžovatel je osoba cizí státní příslušnosti, která na území České republiky žije více než deset let. Má zde sociální vazby a rodinné zázemí. Vychovává zde nezletilou stěžovatelku, která je na něm finančně a citově závislá, a to od jejího narození. Hodlá zde uzavřít sňatek s osobou s trvalým pobytem na území České republiky. Vykonáním vyhoštění stěžovatele by bylo porušeno právo stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život.
11. V případě vyhoštění nebude stěžovatel moci ekonomicky zabezpečit rodinu stěžovatelky, čímž dojde k zásahu do jejich soukromého a rodinného života. Taktéž citová újma obou stěžovatelů bude značná. Ztráta dlouhodobého pobytu znamená rovněž nemožnost výkonu legální práce. Potvrzením rozsudku Nejvyššího správního soudu bude ztíženo postavení stěžovatele při uzavření manželství s matkou stěžovatelky, neboť bude zasaženo do jeho socioekonomické situace.
12. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelé navrhují zrušení rozhodnutí správních soudů, jakož i oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. Rovněž požadují, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření k odvrácení hrozící vážné újmy, kterou představuje zásah do jejich soukromého a rodinného života.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost stěžovatele a stěžovatelky směřuje proti rozhodnutím obecných soudů ve věci prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele za účelem podnikání a rovněž proti oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele.
14. K projednání ústavní stížnosti stěžovatelů, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná. V případě stěžovatele byla stížnost podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
15. V případě stěžovatelky však Ústavní soud k této části návrhu konstatuje, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
16. Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele (a ostatně není ani účastníkem řízení o správním vyhoštění stěžovatele), obrátila se nyní na Ústavní soud jako osoba neoprávněná ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její návrh je na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
17. K návrhu směřujícím proti v záhlaví specifikovanému oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se jedná o nepřípustný návrh pro jeho předčasnost.
18. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
19. V nyní projednávané věci správní orgány zahájily správní řízení o správním vyhoštění stěžovatele, avšak dosud o něm nerozhodly. Toto rozhodnutí bude následně přezkoumatelné ve správním soudnictví a teprve po vyčerpání všech opravných prostředků (i těch mimořádných) bude možné se na tento soud obrátit.
20. Na okraj Ústavní soud konstatuje, že právě v probíhajícím řízení o správním vyhoštění budou správní orgány posuzovat sociální a rodinné vazby stěžovatele na území České republiky, jakož i závislost stěžovatelky na jeho péči.
21. Návrh na zrušení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění je však na místě odmítnout jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci dosud nebyly neuplatněny všechny procesní prostředky.
22. Ústavní soud se proto dále zabýval toliko přípustným návrhem stěžovatele, který směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu.
IV. Hodnocení ústavní stížnosti
23. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
24. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
25. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
26. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno vsouladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
27. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
28. Samotná ústavní stížnost představuje toliko opakování námitky zásahu do soukromého a rodinného života, kterou se správní soudy (i správní orgány) náležitě zabývaly. Ve zbytku stěžovatel s rozsudky správních soudů nijak nepolemizuje a jejich závěry nezpochybňuje.
29. Jak již bylo výše naznačeno, právě v rámci řízení o správním vyhoštění budou správní orgány nuceny posuzovat sociální a rodinné vazby stěžovatele na území České republiky, jakož i závislost jeho dcery (stěžovatelky) na jeho péči. Požadavek dostatečného vypořádání namítaných okolností je dán §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Úzké vazby stěžovatele k osobám žijícím na území České republiky pak mohou založit překážku jeho vyhoštění. Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, totiž „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
30. Z hlediska nepřiměřené délky řízení lze stěžovatele odkázat na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Samotná délka řízení se nepochybně podílí na prohloubení sociálních vazeb stěžovatele na území České republiky, jakož i vazeb s osobami zde žijícími s ním ve společné domácnosti. Tyto vazby však bez dalšího nejsou titulem pro udělení povolení k pobytu a v tomto ohledu nemohou závěry obecných soudů jakkoliv zpochybnit.
31. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní jeho ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
32. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných podle čl. 32 odst. 4 Listiny ani čl. 36 Listiny.
V. Závěr
33. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru o odmítnutí ústavní stížnosti.
34. V části směřující proti oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění ji vůči oběma účastníkům odmítl jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci dosud nebyly uplatněny všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje.
35. K návrhu na předběžné opatření podanému v souvislosti s napadeným oznámením o zahájení řízení Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud o návrhu na vydání předběžného opatření (§80 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo zjevně neúčelné za situace, kdy o věci rozhodl neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.
36. V části směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů je pak podán zjevně neoprávněnou osobou, a Ústavní soud jej proto odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu