ECLI:CZ:US:2019:1.US.2708.19.1
sp. zn. I. ÚS 2708/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti René Vaněčka, zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem Kadaň, kpt. Jaroše 510, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017 č. j. 34 C 17/2016-246, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019 č. j. 5 Co 33/2018-271, a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a uložení povinnosti nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce, OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 17 420 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovateli vzniknout tím, že v obdobích specifikovaných v žalobě systematicky provozoval hudební díla ze záznamu veřejnosti, aniž by měl uzavřenu smlouvu se žalobcem.
Krajský soud v Ústí nad Labem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 13 195 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu požadavku na uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci 3 270,06 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), ohledně částky 954,94 Kč s příslušenstvím řízení zčásti zastavil (výrok III.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 13 059 Kč (výrok IV.) a rozhodl, že po právní moci tohoto rozsudku bude stěžovateli vrácena část složené zálohy na znalecký posudek ve výši 3 250 Kč (výrok V.)
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele proti výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že rozhodnutí v napadeném rozsahu potvrdil.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry soudu prvního stupně, zda žalobce dostatečně prokázal jím tvrzenou veřejnou produkci děl chráněných autorským zákonem v pohostinství stěžovatele. V ústavní stížnosti překládá svůj podrobný popis skutkových zjištění a jejich hodnocení. Tvrdí, že soudy hodnotily provedené důkazy tendenčně, neboť nezohlednily nedostatky žalobcem předložených důkazů a naopak přenesly důkazní povinnost na stěžovatele.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu (jehož č. j. zaměňuje s č. j. rozsudku vrchního soudu), zatímco z odůvodnění v ústavní stížnosti vyplývá, že napadá rozsudek vrchního soudu. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí námitky vůči rozhodnutím soudů obou stupňů, Ústavní soud vzal v potaz obě rozhodnutí, aniž by stěžovatele vyzýval k upřesnění petitu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo krajským soudem provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z dokazování se mj. podává, že žalobce sděloval chráněná autorská díla veřejnosti bez platné licenční smlouvy, a tudíž mu vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §40 odst. 1 autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny. Vrchní soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud dodává, že sporná částka se blíží tzv. bagatelní výši, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Je si třeba uvědomit, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení stěžovatel namítá, není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě majetkové).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu