ECLI:CZ:US:2019:1.US.2730.19.1
sp. zn. I. ÚS 2730/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 506/2019-5186 ze dne 15. 5. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 70/2018-5053 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 5/2016-4978 ze dne 23. 3. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že ačkoli si jako zplnomocněnec jednatelky obchodní společnosti X a později též jako její jednatel byl vědom její špatné finanční situace, a byl tedy srozuměn s tím, že závazkům z obchodních vztahů společnost řádně a včas nedostojí, objednal v období od 24. 6. 2010 do 1. 3. 2012 u 61 přepravních společností přepravu zboží, která jimi byla následně realizována, avšak stěžovatel vystavené faktury ve lhůtě splatnosti neuhradil. Bližší okolnosti spáchání trestného činu jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti nebo družstva, jakož i v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 - 3 živnostenského zákona v trvání pěti roků. Stěžovateli též byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu s tím, že někteří poškození byli s celým svým nárokem na náhradu škody nebo s jeho částí odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele a jedné z poškozených společností Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody, jímž bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozené LV TRANS spol. s r. o. majetkovou škodu ve výši 26 041,86 Kč. Odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet korporací, jakož i v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 - 3 živnostenského zákona v trvání pěti roků. Ohledně poškozené obchodní společnosti LV TRANS spol. s r. o. odvolací soud stěžovateli uložil nahradit jí majetkovou škodu ve výši 47.167,86 Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel zejména namítl, že soudy nesprávně posoudily skutečnosti významné pro objasnění otázky, zda měl povědomí o tom, že sjednávaným závazkům nelze dostát. Dokazování bylo dle jeho názoru jednostranné a soudy důkazy svědčící v jeho prospěch nevzaly náležitě v potaz. Stěžovatel soudům dále vytkl nepřiměřenost uloženého trestu, neboť při jeho ukládání nebyly zohledněny skutečnosti rozhodné pro stanovení jeho druhu a výměry. V té souvislosti stěžovatel namítl, že soudy nepřihlédly k době, která uplynula od spáchání trestného činu, nezabývaly se ani osobními, rodinnými a majetkovými poměry. Stěžovatel je toho názoru, že soudy měly použít institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Soudy se otázkou zavinění stěžovatele pečlivě zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily. Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze v tomto směru pro stručnost odkázat (srov. body 36 až 38). Krajský soud rovněž vyložil, z čeho při absenci účetnictví společnosti na její předluženost usoudil a v čem konkrétně spatřuje nutné povědomí stěžovatele o této tíživé finanční situaci (srov. body 44 až 46 jeho rozsudku). Úvahy soudů mají logickou posloupnost ústící v dostatečně odůvodněný závěr o vině stěžovatele a právní kvalifikaci jeho jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje svoji předchozí obhajobu, s níž se soudy všech stupňů již patřičným způsobem vypořádaly. Vývody stěžovatele nejsou způsobilé přesvědčivě zvrátit závěry soudů již proto, že některé pro věc významné okolnosti upozaďují (kupř. ztrátu účetnictví obchodní společnosti), anebo jsou založeny na odlišném hodnocení jednotlivých skutkových zjištění.
Ústavní soud nepřisvědčil ani výhradám stěžovatele stran uloženého trestu. Stěží lze nepodmíněný trest pokládat za nepřiměřený, uváží-li se, že byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby předvídané trestním zákoníkem pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tohoto zákona (trestní sazba činí 5 až 10 let). Poukaz stěžovatele na institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 trestního zákoníku není případný, neboť jednak jde o dobrodiní zákona, k němuž soud může, ale nemusí přistoupit, jednak jeho použití je podmíněno výjimečnými a pro pachatele příznivými okolnostmi případu, popřípadě poměry pachatele. Stěžovatel žádné takové okolnosti zvláštního zřetele hodné soudům nedoložil (a ani nyní nedokládá). Jeho poukaz na délku trestního řízení neobstojí s ohledem na rozsah a sofistikovanost trestné činnosti, jejíž rozkrytí výrazně ztížila i vzpomínaná "ztráta" účetnictví. O tom ostatně svědčí i obsáhlost příslušného spisového materiálu.
Též argumentuje-li stěžovatel závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017, dle nichž by, stručně shrnuto, při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, nutno podotknout, že v daném případě takový postup není možný. Pětiletý trest odnětí svobody je ze zákona nepodmíněným, soud jej již podmíněně odložit nemůže. V úvahu by přicházelo jen použití zmíněného institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody do hranice tří let, pro což však, jak plyne ze shora řečeného, nebyly splněny základní předpoklady. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že Nejvyšší soud v reakci na podobně laděnou výtku stěžovateli připomněl, že sice poukázal na vyživovací povinnost ke svým čtyřem dětem, aniž by byl ale současně jakýmkoli způsobem dále rozvinul a popsal osobní vztahy mezi ním a jednotlivými dětmi, resp. vůbec neuvedl, zda a do jaké míry udržuje se svými dětmi sociální a zejména citové vazby (srov. bod 43 napadeného usnesení dovolacího soudu). Takové odůvodnění a postup soudů Ústavní soud nepokládá za ústavně nekonformní.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu