ECLI:CZ:US:2019:1.US.2753.19.1
sp. zn. I. ÚS 2753/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatelky M+M+C - AK s. r. o., se sídlem Sokolská 1605/66, 120 00 Praha 2, IČO 29115701, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, se sídlem Vodičkova 695/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 1218/2019-300 ze dne 29. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 456/2018-280 ze dne 20. 12. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 7 C 224/2015-274 ze dne 26. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině odvolání podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, jež směřovalo proti rozsudku téhož soudu ze dne 1. 8. 2018, č. j. 7 C 224/2015-257, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z tohoto odvolání, a to ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2018, č. j. 7 C 224/2015-266, jež jí bylo doručeno dne 1. 11. 2018. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně svým napadeným usnesením potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti rozhodnutím obvodního, městského soudu a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti podle čl. 1 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, které aplikovaly přechodné ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., konkrétně jeho čl. VI, v její věci tak, že včasnost zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání posoudily podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavily. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem čl. VI, kdy podle jejího názoru výrazem "řízení" uvedeném v tomto článku musel mít zákonodárce na mysli řízení jako celek, tedy dobu od podání žaloby do pravomocného skončení věci, nikoliv tedy zvlášť "řízení" před nalézacím soudem a zvlášť "řízení" před soudem odvolacím. A proto dle stěžovatelky i při zaplacení soudního poplatku sice po stanovené lhůtě, ale před vydáním usnesení o zastavení řízení, měly soudy postupovat podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou, a v řízení pokračovat.
Stěžovatelkou zastávaný výklad neobstojí. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) - c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2, §9 odst. 1, §10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení (jímž se začíná řízení u soudu prvního stupně) a opravnými prostředky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 ze dne 21. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2075/15 ze dne 22. 10. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2639/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019).
Výklad pojmu "řízení" v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. A proto jinými slovy vyjádřeno, na procesní úkon stěžovatelky (odvolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost.
Stěžovatelčina argumentace je jen pokračováním nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které Ústavní soud i přes odkazovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod nemohl přisvědčit. Napadená rozhodnutí neporušila žádná z ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť obecné soudy aplikovaly a interpretovaly příslušná ustanovení podústavního práva způsobem, který Ústavní soud nepovažoval za vybočující z jeho znění a smyslu, a tedy - ve svých důsledcích - ani za neústavní.
Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; podle §43 odst. 3 téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu