ECLI:CZ:US:2019:1.US.2754.19.1
sp. zn. I. ÚS 2754/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Milana Martináta, zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nad Sokolovnou 41/7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4249/2018-175, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 389/2017-149 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 7 C 129/2015-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na svobodnou volbu povolání, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba stěžovatele o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou obdržel z důvodů uvedených v §52 písm. g) zák. práce. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že ze čtyř ve výpovědi vytýkaných jednání se stěžovatel ve třech případech dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, přičemž před posledním z vytýkaných porušení byl písemně upozorněn na možnost výpovědi. Došlo tak k naplnění uplatněného výpovědního důvodu, spočívajícího v soustavném méně závažném porušování pracovní kázně. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, týkající se výkladu pojmu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že dva důvody výtky pro porušení pracovní kázně (předčasné opuštění pracoviště a neodevzdání výkazů) byly provázány a měly být posouzeny jako výtka jediná. Oprávněnou výtkou pro porušení pracovní kázně tak bylo pouze zaslání emailu obchodnímu partnerovi účastníka, což pro naplnění uplatněného výpovědního důvodu nestačí. Dále nesouhlasí s výkladem ustanovení §52 písm. g) zák. práce, provedeným Nejvyšším soudem. Požaduje, aby Ústavní soud důkladně prozkoumal přiloženou dokumentaci, jednotlivé výpovědní důvody a protokoly obsahující výslechy svědků.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž došlo k porušení pracovních povinností, a to k porušení povinnosti využívat pracovní dobu ve smyslu §301 písm. b) zák. práce, porušení povinnosti plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy podle §301 písm. a) zák. práce a porušení povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu §301 písm. d) zák. práce. Civilní soudy nadto dospěly k závěru, že poslední z vytýkaných porušení pracovních povinností je závažným porušením, avšak vzhledem k tomu, že žalovaná pracovní poměr žalobce vypověděla z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů, vytýkané porušení povinností nemohly posoudit přísněji. Nejvyšší soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval výkladem ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce, a to i ve vztahu k otázce intenzity méně závažného porušení pracovních povinností a k otázce přiměřené časové souvislosti jednání porušujících plnění pracovních povinností. S odkazem na svou předchozí judikaturu (sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, 21 Cdo 742/2003, 21 Cdo 3140/2005, 21 Cdo 3693/2012, 21 Cdo 5836/2016) dospěl k závěru, že není dán důvod, aby v projednávané věci byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatatovat, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak bylo předesláno, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti však nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Rovněž Nejvyššímu soudu nelze nic vytknout, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu