ECLI:CZ:US:2019:1.US.2792.19.1
sp. zn. I. ÚS 2792/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2019, č. j. 9 To 265/2019-56, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. června 2019, sp. zn. 70 Nt 4212/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl usnesením policejního orgánu obviněn ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaného ve stadiu pokusu a formou spolupachatelství.
3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 70 Nt 3523/2019, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu. Usnesením Krajského státního zastupitelství ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 1 KZV 8/2019 byl změněn důvod vazby stěžovatele pouze na důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu.
4. K žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, která byla dne 31. 5. 2018 předložena Městskému soudu v Brně státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně, Městský soud v Brně napadeným usnesením žádost zamítl, nepřijal nabídku záruky za další chování stěžovatele ani jeho písemný slib, nevyslovil nad ním dohled probačního úředníka, neuložil mu předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí a nepřijal ani nabídku peněžité záruky.
5. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně odůvodnily důvodnost útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Poukazuje především na to, že v napadených rozhodnutích argumentovaly vysokým trestem, který stěžovateli hrozí (v rozmezí 15 - 20 let). Podle jeho názoru samotná hrozba uložení vysokého trestu nemůže představovat důvod útěkové vazby, jestliže k ní nepřistoupí některé další konkrétní skutečnosti týkající se zejména osoby obviněného či okolností případu. Stěžovatel u soudu zdůrazňoval a nyní znovu opakuje, že dosud nebyl trestán, studuje maturitní ročník gymnázia, má vytvořené pevné společenské a rodinné vazby k rodičům, s nimiž bydlí, i k přítelkyni. Na tyto argumenty však soudy nijak nereagovaly. Vazba útěková tak zůstala odůvodněna jen hrozbou vysokým trestem.
Stěžovatel se dále pokouší zpochybnit své zapojení do spáchání stíhaného skutku. Tvrdí, že předem nebyli nijak domluveni na způsobu provedení útoku a jeho intenzitě. Zranění poškozeného vzniklo v důsledku spontánního excesu dvou obviněných, který stěžovatel nemohl nijak ovlivnit. Soud navíc nijak nehodnotil podíl jednotlivých obviněných na vyšetřovaném skutku.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
10. Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se údajné hrozby uložení vysokého trestu, o kterou trestní soudy mj. opřely svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby, považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout, jak již v minulosti dovodil, že hrozba uložení vysokého trestu sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09).
11. Na druhou stranu je však třeba stěžovateli přisvědčit, že podle citované judikatury nemůže být hrozba uložení vysokého trestu odůvodněna pouhým obecným odkazem na trestní sazbu, kterou zákon spojuje s trestným činem, pro nějž je obviněný stíhán. V posuzované věci trestní soudy poukázaly pouze na to, že za zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku je možno uložit trest odnětí svobody od 15 do 20 let, jehož sazba téměř dvojnásobně převyšuje trest, který je judikaturou (srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03) považován jako "vysoký" ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
12. Trestní soudy ovšem obavu z útěku stěžovatele stručně odůvodnily také tím, že stěžovatel má za stávajícího zázemí u rodičů i dosti vysoký měsíční příjem. Tuto skutečnost spolu s velmi vysokou závažností stíhaného činu, který byl zřejmě dopředu naplánován a brutálně a chladnokrevně proveden, lze považovat za legitimní důvody pro závěr o splnění podmínek uložení a dalšího trvání útěkové vazby, které nejsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/2000, I. ÚS 2702/08, IV. ÚS 3509/14 či IV ÚS 2755/15). Ústavní soud tedy považuje napadená usnesení trestních soudů za dostatečně odůvodněná. Lze z nich vypozorovat, že soudy zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající jednak v okolnostech existujících na straně stěžovatele a jednak z charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, nebo již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu