ECLI:CZ:US:2019:1.US.2838.19.1
sp. zn. I. ÚS 2838/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem Na Stráži 1306/5, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, společně se spoluobviněným R. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem I.)] a stěžovatel zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem II.)]. Obviněný V. M. O. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [správně zločinu, skutek I.)]. Jednání, kterým se uvedených trestných činů dopustili, je podrobně popsáno ve skutkové větě rozsudku.
3. Za uvedené trestné činy Městský soud v Praze uložil stěžovateli podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Současně byla stěžovateli uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit jako nemajetkovou újmu poškozenému částku 436 588 Kč a podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, 50 000 Kč.
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroku o vině a trestu (stěžovatel navíc i do výroku o náhradě škody) a státní zástupkyně odvolání v neprospěch stěžovatele a dalšího obviněného směřující do výroku o vině a trestu a poškozený do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 8 To 28/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných a poškozeného zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný V. M. O. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a spoluobviněný R. S. přípravou zvlášť závažného zločinu vydírání podle §20 odst. 1 a §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obvinění dopustili jednáním, které je podrobně popsáno ve skutkové větě rozsudku.
6. Za uvedený trestný čin Vrchní soud v Praze uložil stěžovateli podle §175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
7. Současně byla stěžovateli uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR částku 50 000 Kč na náhradu škody a poškozenému částku 679 882,60 Kč jako peněžní satisfakci za nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody uplatněného vůči stěžovateli odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému R. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, podali stěžovatel a V. M. O. prostřednictvím zvolených obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 Tdo 1591/2018-146, dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu a rozsudek vrchního soudu projednávanou ústavní stížností.
12. Tvrdí, že se nepodílel na žádném jednání směřujícím k zajištění osoby, která měla pomoct spoluobviněnému R. S. získat originál Smlouvy o smlouvě budoucí od poškozeného za použití blíže nespecifikovaného násilí nebo pohrůžky násilí. Zdůrazňuje, že z uvedeného jednání by neměl žádný prospěch a toto nebylo prokázáno ani provedenými důkazy.
13. Následně polemizuje s tím, zda je popsaný skutek trestným činem z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti obecné a zvláštní části tr. zákoníku. Připravované vydírání poškozeného je soudy nižších stupňů vyvozováno z jedné společné schůzky všech obviněných, přičemž stěžovatel připouští, že se skutečně jedenkrát obchodně setkali, když ovšem rozhodně všichni popřeli, že by se hovořilo o vydírání. Podle jeho názoru se soudům nepodařilo prokázat opak. Stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, zda skutečně obviněný V. M. O. obdržel určitou finanční částku, včetně účelu obdržení. Zdůrazňuje, že on sám se až v rámci dokazování měl dozvědět o požadavku spoluobviněného R. S. na vracení několika desítek tisíc EUR od V. M. O. Konstatuje, že výrok o proběhnuté schůzce je nepřezkoumatelný, když jsou použity výrazy použití blíže nespecifikovaného násilí a pohrůžky.
14. Namítá, že měl vzhledem k mezinárodním zkušenostem obviněného V. M. O. s obchodem za to, že tento může přispět k zjednání dohody s poškozeným, neboť on sám nedisponuje znalostí obchodních praktik při mimosoudním řešení sporů. Současně odkazuje na provedený záznam telekomunikačního provozu ze dne 5. 10. 2016, ze kterého je patrna jeho neznalost pravidel mezinárodního obchodu. Odmítá, že by cíleně zkontaktoval V. M. O. a seznámil ho se spoluobviněným R. S. Rovněž popírá, že by požadoval po V. M. O. zařízení rumunských občanů k zajištění odstoupení od předmětné smlouvy. Rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje žádné skutkové okolnosti týkající se jeho vědomosti o tom, že by se mělo jednat o použití násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému.
15. Stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem hodnocení konceptu dohody. Dohoda je obecně postupně upravována do vzájemného konsensu stran, přičemž stěžovatel o dohodě ví pouze to, že měla být podepsána u notáře. Nebylo prokázáno, že by mělo jít o rumunského notáře.
16. Soud druhého stupně podle názoru stěžovatele přebírá postup soudu prvního stupně podle své potřeby, v rozporu s pravidly v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a vybírá si libovolně dílčí skutková zjištění umožňující vyslovení jeho viny, aniž by bral v potaz ty, které výrok o vině vyvracejí nebo nepotvrzují. Stěžovatel tvrdí, že neúplnými skutkovými zjištěními, vadným právním posouzením skutku, nedodržením zásady presumpce neviny bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti spoluobviněných nějak podílel. Rozhodnutí soudů je tak zcela nepodložené a založené pouze na spekulacích a domněnkách.
17. Dále namítá, že i kdyby připustil, že došlo k přípravě zvlášť závažného zločinu vydírání, tak soud druhého stupně pochybil, když odmítl aplikaci §20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o zániku trestnosti přípravy v důsledku dobrovolnosti upuštění od pokračování v trestném činu. Zdůrazňuje, že soudy nebylo prokázáno, že by on a spoluobviněný R. S. urgoval a upomínal obviněného V. M. O. za účelem vydírání poškozeného. Spoluobviněný R. S. upomínal obviněného V. M. O. pouze za účelem vrácení peněz, které mu zapůjčil. Kontakt mezi nimi byl pouze nahodilý a žádný důkaz nenasvědčuje, že by příprava trestného činu v době podání trestního oznámení trvala, ba naopak.
18. Stěžovatel ve vztahu ke druhému skutku kladenému mu za vinu (bod II.) vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazuje na skutečnost, že objasnil, že působil jako zprostředkovatel ve věci dohody o narovnání mezi poškozeným a spoluobviněným R. S., přičemž při osobní schůzce zjistil, že poškozený se nachází ve skutkovém omylu, jejž vyvolal svědek V. H. Omylu poškozeného se rozhodl impulzivně využít a řešit tak svoji finanční situaci a proto poškozeného utvrzoval v jeho omylu, že existuje nebezpečí vůči jeho osobě a že je schopen určité skutečnosti ovlivnit a využil tak rozpor mezi představou poškozeného a skutečností.
19. Poškozený byl natolik ovlivněn svědkem, že se sám začal bát o svůj život. Jednání poškozeného bylo vedeno s vědomím, že je odposloucháván, že má strach o svoji dceru, ačkoliv o tom žádný z obviněných nehovořil. Zdůrazňuje, že ovšem k vyvolání omylu u poškozeného nepřispěl, tento jen využil a chtěl se obohatit o částku 500 000 Kč (dvakrát 250 000 Kč). Navrhuje proto, aby trestný čin vydírání byl překvalifikován na podvod podle §209 tr. zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi závěry soudů a zjištěnými skutkovými okolnostmi, neboť z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo k vydírání nebo že by poškozeného nutil k vydání peněžních prostředků.
20. Současně vyslovil názor, že poškozený je osobou psychicky narušenou a nevznikla mu žádná nemajetková újma ani těžká újma na zdraví. Upozorňuje na skutečnost, že stav poškozeného byl zhodnocen znaleckým posudkem, který je v rozporu se zprávou detektivní kanceláře, ze které je zřejmé, že poškozený je vysoce psychicky narušenou osobou, když se léčil na psychiatrii a pokusil se o sebevraždu. Vyjadřuje přesvědčení, že závěr soudu druhého stupně ohledně nemajetkové újmy je v extrémním rozporu s provedenými okolnostmi. Znalecký posudek konstatuje, že psychický stav poškozeného byl ovlivněn vysoce stresovou situací, ale již nebylo prokázáno, že taková stresová situace má původ v jeho jednání. Znalecký posudek zkoumá psychický stav až po spáchání trestného činu, nelze vyloučit, že psychický stav poškozeného byl poznamenán ještě předtím blížícím se soudním jednáním s obviněným R. S.
21. Stěžovatel dále spatřuje vadu v napadeném rozhodnutí v právním posouzení přípustnosti záznamu o sledování osob ze dne 19. 9. 2016. Z tohoto záznamu není totiž zřejmé, kdy orgány činné v trestním řízení požádaly o povolení ke sledování svědka V. H. a kdy bylo vydáno dodatečné povolení podle §158d odst. 5 tr. ř. Proto takto získané informace považuje za nezákonné. Uvádí, že policejní orgán zahájil sledování svědka dne 19. 9. 2016 v 8:30 hod., přičemž není patrno, že by ukončil sledování tohoto svědka k 19. 9. 2016 k 9:30 hod. Není také zřejmé, že by policejní orgán neprováděl sledování tohoto svědka i posléze, kdy neměl řádné povolení k výkonu sledování.
22. Dále namítá, že rovněž protokoly o odposleších na základě příkazu k odposlechu ze dne 22. 9. 2016 jsou nezákonné, když uvedený příkaz neodůvodňuje dobu, účel a nezbytnost zásahu do soukromí osob, což je v rozporu s §88 odst. 2 tr. ř. Odůvodnění příkazu je nedostatečné. Obdobně namítá nezákonnost protokolu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř. na základě příkazu ze dne 26. 9. 2016, když příkaz by měl směřovat do minulosti, nikoliv do budoucnosti, jak se tomu stalo v dané věci (do 20. 12. 2016). Nadto uvádí, že příkaz nebyl řádně odůvodněn ohledně doby, nezbytnosti a účelu vydání. Pokud soud odůvodňuje vydání příkazu nutností ztotožnění osoby jménem P., tak s tím nelze souhlasit, neboť celé jméno bylo zjištěno již z trestního oznámení. Institut §88a lze podle názoru stěžovatele uplatnit nejpozději ke dni vydání příkazu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 4 Pzo 5/2011.
23. Tvrdí, že taktéž protokoly z odposlechů na základě příkazu ze dne 30. 9. 2016 podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. jsou nezákonné, protože se týkaly období 3 dnů před vydáním příkazu. Absentuje řádné odůvodnění doby, důvodu, účelů a nezbytnosti zásahu do soukromí - pouze obsahuje, že má objasnit zvlášť závažný zločin osob pracujících konspirativním způsobem a často měnících telefonní čísla. Stěžovatel upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 4 Pzo 10/2015 vymezující základní náležitosti příkazu k odposlechu. V projednávaném případě dle mínění stěžovatele chybí zjištění nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob.
24. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Otázkou právní kvalifikace se soud prvního stupně řádně zabýval. Nepřisvědčil obžalobě, která stěžejní část jednání vyhodnotila jako přípravu k vraždě a s ohledem na důkazní řízení ji kvalifikoval jako přípravu ke spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání. Podmínky pro zánik trestní odpovědnosti přípravy neshledal, neboť k dokonání trestného činu nedošlo výhradně vlivem překážky nezávislé na vůli stěžovatele a obžalovaný O. byl opakovaně urgován, aby objednávku splnil. Námitkou nepoužitelnosti záznamů odposlechu některých telefonických rozhovorů se podrobně zabýval soud prvního stupně i odvolací soud. Shodně dospěly k závěru, že soudem vydané příkazy pokrývají všechny použité odposlechy. Posouzení zákonnosti vydaných povolení ke sledování svědka H. se podrobně zabýval soud prvního stupně (č. l. 69 a 70 rozsudku). Velmi důkladně se opakovanými námitkami obhajoby stran zákonnosti nařízeného sledování osob a věcí, nařízených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a použitelnosti takto získaných důkazů zabýval i Nejvyšší soud (č. l. 20 - 31 usnesení). Jeho závěrům, podle nichž byl postup soudů při zhodnocení zákonnosti pořízených důkazů nižších stupňů správný, nelze nic vytknout. Ostatně tak nečiní ani stěžovatel, který s odůvodněním usnesení dovolacího soudu nijak nepolemizuje a v petitu jej nenapadá.
27. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
28. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu