ECLI:CZ:US:2019:1.US.2857.19.1
sp. zn. I. ÚS 2857/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdenky Shehu, zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydanému soudním exekutorem Exekutorského úřadu Přerov JUDr. Lukášem Jíchou dne 11. 5. 2019 č. j. 203 Ex 09690/19-10, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019 č. j. 75 EXE 687/2019-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady oprávněného za právní zastoupení v exekučním řízení ve výši 9 547 Kč a rovněž zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu, který příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť v případě sepsání návrhu na nařízení exekuce se nejedná o úkon, který by oprávněný, jako subjekt zabývající se pohledávkami a jejich vymáháním, nemohl uskutečnit sám a pro který by nezbytně potřeboval právní pomoc advokáta. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že tyto náklady nelze vedlejšímu účastníkovi přiznat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci nadto jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se tzv. "formulářových žalob" považuje Ústavní soud za nepřípadný. K aplikaci závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" podobné případy. Přestože zpracování návrhu na výkon rozhodnutí nemusí být v tom kterém případě složitou záležitostí, nelze odhlížet od toho, že každý takový návrh, již ze své povahy, kdy je třeba zohlednit předchozí vývoj věci, vyžaduje individuální přístup. Náklady oprávněné spočívající v náhradě za tři právní úkony (porada s klientem, výzva k zaplacení a sepsání návrhu), vyčíslené podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ostatně ani nelze hodnotit jako nadbytečné či neúčelné.
V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu