ECLI:CZ:US:2019:1.US.2880.19.1
sp. zn. I. ÚS 2880/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Petrem Seidlem, advokátem, sídlem Masarykova třída 2462/55, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. června 2019 č. j. 42 Nt 1/2019-3 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 13. května 2019 č. j. KRPU-134859-290/TČ-2018-040881-DJ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že ve věci je policejním orgánem Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, Územním odborem Most (dále jen "policejní orgán"), vedeno prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), z jehož spáchání je podezřelá stěžovatelka s manželem K. P. a J. Š. a P. P.
3. Usnesením policejního orgánu ze dne 13. 5. 2018 č. j. KRPU-134859-290/TČ-2018-040881-DJ bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zajištění bytové jednotky ve vlastnictví obviněných, jakožto nástroje trestné činnosti. Jedná se o byt č. X1, která je vymezena v budově Most č. p. X2, X3, X4, X5, stojící na pozemcích p. č. X6, p. č. X7, p. č. X87 a p. č. X9, v k. ú. Most II, včetně podílu 675/54900 na společných částech budovy a pozemcích (dále jen "byt"), ve spoluvlastnictví stěžovatelky s manželem K. P. v režimu SJM.
4. Stížnost obviněných byla usnesením Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 6. 2019 č. j. 42 Nt 1/2019-3 dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Okresní soud dospěl k závěru, že obviněná stěžovatelka a její manžel K. P. svými podpisy pod listinami s nepravdivými údaji spáchání podvodu svému synovi a J. Š. napomohli. Stížnost obviněných okresní soud zamítl, protože teprve následně bude v hlavním líčení v rámci dokazování provádět celou řadu důkazů včetně výslechů svědků a definitivně rozhodovat o vině obviněných.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka shodně jako v opravném prostředku uvádí, že podanou ústavní stížností sleduje zájem k odstranění zejména neoprávněných zásahů do jejího vlastnického práva ústavně chráněného čl. 11 Listiny. Dále však má stěžovatelka také za to, že výklad zákona provedený v tomto daném případě orgány činnými v trestním řízení a jejich následný postup je přepjatě formalistický, svévolný a záměrně ignorující zjištěné skutečnosti, a to natolik, že se dostává do extrémního nesouladu s principy spravedlnosti, a tedy jeho aplikací došlo i k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, kdy v současném stavu stěžovatelce nepřísluší jiná možnost ochrany, než skrze ústavní stížnost.
6. Stěžovatelka má za to, že vznik a trvání zajištění odporuje hledisku přiměřenosti, čímž bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví. Orgány činné v trestním řízení rozhodnutí řádně neodůvodnily z pohledu ústavně právního a neprovedly test proporcionality. Vůbec se nezabývaly otázkou hodnoty daného bytu a výší vzniklé škody z poskytnutého úvěru ve výši 500 000 Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k neoprávněnému a ústavně nekonformnímu zásahu do jejího vlastnického práva, odůvodňuje svůj závěr zejména absolutní absencí přiměřenosti, závěr soudu, že podezření proti stěžovatelce je pravděpodobně důvodné nemá oporu v provedeném vyšetřování a obsahu trestního spisu. Souhlas vlastníka bytu s rekonstrukcí sice podepsala na žádost manžela, ale sama nemá nic společného s úvěrem poskytnutým bankou spoluobviněným.
7. Stěžovatelka označuje napadené rozhodnutí policejního orgánu za nezákonné a svévolné, považuje za nesprávný výklad pojmu předmětný byt jako nástroj trestné činnosti a požádala Ústavní soud, aby vyložil základní pravidla pojmu "nástroj trestné činnosti", aby v budoucnu byly odstraněny podobné pochybnosti o legálnosti postupu orgánů činných v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů či jiných orgánů veřejné moci, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, k níž trestným činem došlo. V posuzované trestní věci nelze, vzhledem ke stádiu řízení, v níž se nachází, učinit jednoznačný závěr o prokázání spáchání trestné činnosti, z níž je stěžovatelka a ostatní obvinění podezřelí, přičemž obhajoba stěžovatelky, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti, bude nepochybně předmětem dalšího prověřování.
11. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv [usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12].
12. Výhrady stěžovatelky o nesplnění podmínek pro samotné zajištění její bytové jednotky Ústavní soud neshledal důvodné, neboť policejní orgán i okresní soud vyložily souvislosti, z nichž vyplývá podezření, že stěžovatelka jednala způsobem popsaným v rozhodnutí policejního orgánu. Úvahy a závěry těchto orgánů činných v trestním řízení lze označit za prosté svévole, neboť mají oporu v dosud provedeném šetření. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud v dané fázi trestního řízení dospěl k závěru, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí o zajištění bytové jednotky obviněných. Z důkazů zjištěných v přípravném řízení, podpořených doznáním J. Š., a usvědčujícím i ostatní pachatele, navíc je podpořena dalšími tvrzeními svědků, vše nasvědčuje tomu, že účastenstvím spáchaného formou pomoci dle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl spáchán zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, z jehož spáchání je podezřelá stěžovatelka s manželem K. P. a další obvinění. Stěžovatelka a její manžel svými podpisy pod listinami s nepravdivými údaji spáchání podvodu svému synovi a J. Š. napomohli, protože peněžní prostředky byly účelově určeny na rekonstrukci jejich bytové jednotky. Výše uvedené konkrétní skutečnosti odůvodňují vyšší míru pravděpodobnosti viny obviněných. Okresní soud shledal, že zajištění bytové jednotky je účelné a nezbytné, protože obvinění nedisponují jiným hodnotným majetkem, který by v případě, že jejich vina bude vyslovena, mohl být zabrán. Namítá-li stěžovatelka, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly přiměřeností výše škody 500 000 Kč k hodnotě zajištěné bytové jednotky, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu (str. 2), kde se s námitkou stěžovatelky vypořádal, i když lze připustit, že poněkud stručně.
13. Okolnosti, pro něž by bylo možné přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že jí rozhodnutím okresního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na spravedlivý proces. To však neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít ke zrušení zajištění bytové jednotky. Stěžovatelce zůstává zachována možnost, aby v dalším průběhu řízení za podmínek §79a odst. 1 trestního řádu požádala o zrušení zajištění.
14. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny je třeba připomenout, že u institutu zajištění bytové jednotky ve vlastnictví obviněných, jakožto nástroje trestné činnosti dle §79a trestního řádu, jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění nástroje trestné činnosti vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Nelze mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62). Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
15. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o trvání zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti vykládat a používat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud k požadavku stěžovatelky, aby vyložil základní pravidla pojmu "nástroj trestné činnosti" uvádí, že případná nejednotnost rozhodování, jíž stěžovatelka zmínila, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§14 zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí neodůvodněně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu