ECLI:CZ:US:2019:1.US.2929.19.1
sp. zn. I. ÚS 2929/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. U., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 7, Praha 614 - Ruzyně, zastoupeném JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 30 Co 142/2019-198, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2018, č. j. 23 C 259/2017-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 635.250 Kč a 4.550 Kč tak, že se zamítá. Stěžovatel se domáhal uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Vězeňské služby ČR v době, kdy byl zařazen k výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou Pardubice. K uvedenému nesprávnému úřednímu postupu mělo docházet v období od 23. 9. 2014 do 29. 12. 2015, kdy byl stěžovatel přemístěn do věznice Praha Ruzyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen. Stěžovatel byl ve výkonu trestu ve věznici Pardubice do 29. 12. 2015, přičemž svůj nárok uplatnil až 9. 10. 2017. Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je spojen vznik nemajetkové újmy.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal, nicméně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v projednávaném případě považuje uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice za zneužití práva, neboť on marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, oslabení práva o nárok by tak bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nevzaly v potaz všechny okolnosti případu a jejich závěry považuje stěžovatel za rozporné s dobrými mravy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto se stěžovatelem vznesenými námitkami již zabývaly a stěžovatel se tak ve své podstatě domáhá pouze dalšího instančního přezkumu. Městský soud v Praze se otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zevrubně věnoval, přičemž své rozhodnutí založil na ucelené logické argumentaci, jíž není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu