ECLI:CZ:US:2019:1.US.2943.19.1
sp. zn. I. ÚS 2943/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Edity Novotné, zastoupené Lukášem Polákem, advokátem se sídlem třída Míru 450, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 23 Co 432/2018-339 ze dne 23. 5. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem č. j. 27 C 151/2016-202 ze dne 10. 5. 2018 zčásti vyhověl žalobě na zaplacení částky 1 720 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení směřující proti stěžovatelce a dalším dvěma žalovaným. K odvolání žalobců, stěžovatelky a dalšího žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví označeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovatelce žalobu zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 70 % jejích nákladů, tedy každého ze žalobců zavázal povinností uhradit jí na těchto nákladech částku ve výši 26 223,10 Kč.
Proti rozhodnutí krajského soudu v části týkající se nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelkou jako první žalovanou brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že podala odvolání pouze co do částky 1 462 000 Kč, přičemž v tomto rozsahu byla se svým odvoláním v plném rozsahu úspěšná. Částka ve výši 258 000 Kč, kterou stěžovatelka zaplatila po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně a jíž odvolací soud odůvodňuje její částečný neúspěch v odvolacím řízení, nebyla dle jejího názoru vůbec předmětem odvolacího řízení, a to ze strany žádného z účastníků. Ostatní účastníci brojili pouze proti výrokům, které na vztah mezi nimi a stěžovatelkou vůbec nedopadají. Krajský soud jí tudíž měl přiznat právo na náhradu nákladů řízení v celém rozsahu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatelky o tom, že částka ve výši 258 000 Kč, již stěžovatelka zaplatila žalobcům po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně, nebyla vůbec předmětem odvolacího řízení. Ve skutečnosti totiž byla, byť ne v přímé souvislosti s odvoláními jednotlivých účastníků řízení. Nelze přehlédnout, že krajský soud výrokem pod bodem I zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a II co do částky 258 000 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil. K tomuto kroku přistoupil poté, co žalobci vzali žalobu zpět právě pro uhrazení jim dané částky stěžovatelkou, k němuž došlo v mezidobí od vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, který v důsledku podání řady odvolání nenabyl právní moci. O tomto zpětvzetí tedy odvolací soud rozhodl zastavením řízení v uvedeném rozsahu. Musel ale přitom současně zkoumat, kdo z účastníků procesně zavinil, že řízení o žalobě muselo být v předmětném rozsahu zastaveno a proč se tak stalo (§146 odst. 2 o. s. ř.). V řízení nebylo pochyb o tom, že zmíněná peněžitá částka představuje bezdůvodné obohacení stěžovatelky (minimálně jeho část) a že tedy (alespoň) potud byla žaloba vůči stěžovatelce podána důvodně. Za této situace stěžovatelka byla povinna nahradit žalobcům poměrnou část nákladů řízení. Krajský soud nepochybil, pakliže tento její neúspěch promítl do rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Není rozhodné, že neúspěch stěžovatelky nemá původ v rozsahu, v němž byl dotčen rozsudek nalézacího soudu odvoláními, tj. z hlediska úspěšnosti těchto opravných prostředků. Dílčí neúspěch stěžovatelky má svůj původ v jejím procesním chování po podání žaloby a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud musel zareagovat (srov. §96 odst. 2 o. s. ř.), tudíž tento neúspěch je možné zahrnout do rozhodování o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky, jelikož má svůj přímý odraz ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu. Koneckonců napadený nákladový výrok odráží i poměr výsledného úspěchu a neúspěchu účastníků řízení v řízení před soudy obou stupňů přehlednějším způsobem, než kdyby byl odvolací soud o nákladech řízení ve vztahu k jeho částečnému zastavení rozhodl samostatným výrokem.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu