ECLI:CZ:US:2019:1.US.2944.19.1
sp. zn. I. ÚS 2944/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Josefa Novotného, zastoupeného Mgr. Janem Labským, advokátem se sídlem Praha 3, Milešovská 2137/12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 4. 2017 č. j. 17 C 267/2010-883, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018 č. j. 18 Co 21/2018-1034 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 4443/2018-1096, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (FEHR & FEHR GmbH) se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 42 001,26 EUR s příslušenstvím z titulu dlužné ceny za dílo. Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 40 343,95 EUR s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení dalších 1 657,31 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jak nepřípustné.
V daném řízení se jednalo o posouzení otázky opodstatněnosti odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo uzavřené dne 29. 7. 2008 mezi žalobkyní a stěžovatelem jako objednatelem, v níž se žalobkyně zavázala zhotovit třístěnný sklep na pozemku specifikovaném v rozhodnutích.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně polemizuje se skutkovými i právním zjištěními soudů. Tvrdí, že předmětné dílo nebylo dokončeno, neboť nebyly vybudovány mrazící pásy, které byly nedílnou součástí díla. Uvádí, že předmětné dílo podle smlouvy o dílo odmítl oprávněně převzít, a to pro jeho nedokončení. Odvolací soud přesto nesprávně hodnotil následné pokračování v provádění stavby dalším stavebníkem jako faktické převzetí stavby. Stěžovatel dále namítá, že soudy všech stupňů se nevypořádaly s jeho argumentací, čímž založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel nesouhlasí s jeho odůvodněním, že v dovolání zpochybňoval pouze skutková zjištění a tvrdí, že namítal pouze nesprávné právní hodnocení případu na předmětný skutkový stav.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry civilních soudů prakticky ve stejném smyslu a rozsahu, jako v odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal skutková zjištění a s odkazem na relevantní právní úpravu objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že převzetím díla dne 31. 3. 2010 zanikla stěžovateli možnost odstoupit od smlouvy ve smyslu §642 odst. 2 obč. zák. i jeho právo na zrušení smlouvy podle §648 odst. 2 věta prvá obč. zák. Odvolací soud se dostatečně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní.
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nemá výhrady ani vůči řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatel v dovolání zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že jeho odstoupení od smlouvy o dílo je neopodstatněné. Dovolací soud objasnil, že dovolací argumentace stěžovatele je zaměřena na zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti jeho odstoupení od smlouvy výhradně z pohledu včasnosti vytčení vad díla podle §504 obč. zák. Odvolací soud však své právní posouzení založil i na dalších důvodech, proti kterým stěžovatel nebrojil a jejichž význam ve vztahu k dané věci dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení objasnil. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení ceny díla, stěžovatel zpochybnil výhradně skutkovými námitkami (vlastními skutkovými verzemi o tom, že žalobkyně nezhotovila mrazící pásy). Dovolací soud uzavřel, že stěžovatel v dovolání nenastolil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto ho odmítl.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z výše uvedených důvodů nelze za relevantní považovat ani odkazy stěžovatele na obecnou judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních předpokladů práva na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu