ECLI:CZ:US:2019:1.US.2954.19.1
sp. zn. I. ÚS 2954/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Janem Portem, advokátem se sídlem Kašparova 3244/8a, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 0 Nt 7002/2019-13 ze dne 17. 7. 2019 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích (dále též "okresní soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených podkladů vyplývá, že proti stěžovateli bylo dne 28. 12. 2018 zahájeno trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný formou účastenství dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V rámci tohoto trestního stíhání došlo usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Teplice (dále též "policejní orgán") č. j. KRPU-195847-127/TČ-2018-040981 ze dne 5. 5. 2019, vydaného po předchozím souhlasu státního zástupce, k zajištění dvou v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele jako náhradní hodnoty dle ustanovení §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelem následně podanou stížnost okresní soud napadeným usnesením č. j. 0 Nt 7002/2019-13 ze dne 17. 7. 2019 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel se tak obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti okresnímu soudu vytkl, že při přezkumu zákonnosti provedeného zajištění majetku nedostál požadavkům vysloveným v judikatuře Ústavního soudu, dle níž ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logicky se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015), byť nikoliv nezbytně formou podrobné odpovědi na každou jednotlivou námitku, když postačí vystavení vlastního uceleného argumentačního systému, který rozumně podpoří správnost závěrů soudu (nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009). Stěžovatel upozornil, že ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu vznesl řadu zásadních námitek, jejichž prostřednictvím rozporoval důvodnost svého trestního stíhání. Na tyto však okresní soud vůbec nereagoval, resp. pouze na jediném místě svého rozhodnutí lakonicky uvedl, že "důvodnost vedeného trestního stíhání pak vyplývá z důkazů doposud ve spise nashromážděných, a to zejména ze svědeckých výpovědí P. S. a J. H., dále z listinných důkazů, zejména listin sepsaných obviněným". Podle stěžovatele je takové konstatování soudu, po záměně jmen svědků, univerzálně použitelné v jakékoliv trestní věci a rozhodně je nelze považovat za náležitě odůvodněné úvahy soudu. Pochybení okresního soudu je o to markantnější, že k usvědčujícím důkazům zařadil svědectví J. H., přestože stěžovatel se jej ve své stížnosti dovolával s tím, že jej naopak vyviňuje.
K ústavní stížnosti stěžovatel na závěr připojil žádost, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení okresního soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí policejního orgánu.
Ústavní soud po seznámení se stížnostními námitkami a s obsahem napadeného rozhodnutí shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení.
Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci zmiňovaných orgánů, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Nic takového přitom v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Dle jeho náhledu napadené usnesení okresního soudu splňuje požadavky vytyčené judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutím o zajištění majetkových hodnot. To znamená, že má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole. I když stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se okresní soud vypořádal s jeho námitkami, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadeného usnesení bylo natolik obecné, že by svědčilo o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Dlužno podotknout, že stěžovatel poněkud přeceňuje nároky, jaké lze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění v trestním řízení klást. Tyto nároky jsou rozhodně menší než u meritorních rozhodnutí v trestním řízení, a to s ohledem na toliko zatímní charakter zajišťovacích rozhodnutí, a jednak i s přihlédnutím k tomu, že k jejich vydání dochází v situaci, kdy dokazování je zpravidla teprve na svém začátku, a tedy orgány činné v trestním řízení ještě nutně nemusí disponovat takovými informacemi, aby mohly s konečnou platností a při dodržení všech relevantních základních zásad trestního řízení posoudit podstatu věci (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, bod 7, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ačkoliv platí, že soud rozhodující o stížnosti proti usnesení o zajištění majetku nesmí, vedle zhodnocení důvodnosti samotného zajištění, event. jeho dalšího trvání, zcela rezignovat ani na posuzování důvodnosti pokračování trestního stíhání, nelze po něm požadovat, aby se zabýval skutkovou obhajobou stěžovatele ve stejném rozsahu, jako soud nalézací ve věci samé. Tím by totiž začal posuzovat otázku viny stěžovatele, a tedy by vybočil z mezí své funkční příslušnosti. Neexistenci důvodů pro zajištění majetku, v tomto případě dle §79g trestního řádu, pro nedůvodnost trestního stíhání by byl stížnostní soud nucen konstatovat jen tehdy, bylo-li by po seznámení se s dosavadním průběhem řízení zřejmé, že proti stěžovateli neexistují vůbec žádné důkazy, případně pouze takové důkazy, které jsou již prima vista vykonstruované či účelové (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2614/17 ze dne 28. 11. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1875/17 ze dne 12. 12. 2017). Pokud však okresní soud nedospěl k závěru, že v případě stěžovatele nastala takováto situace, ale měl naopak za to, že důvodnost jeho trestního stíhání je podpořena řadou důkazů založených ve spise, nikterak v dané věci nepochybil.
Za těchto okolností zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud návrhu na odklad vykonatelnosti, který byl rovněž odmítnut. Pro úplnost je možno dodat, že k odložení vykonatelnosti usnesení policejního orgánu, jež stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl, by Ústavní soud nebyl ani příslušný, což by vedlo k odmítnutí části návrhu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu