ECLI:CZ:US:2019:1.US.2968.19.1
sp. zn. I. ÚS 2968/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., Věznice Jiřice P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 767/2019-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 12 T 49/2018, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. z., a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, bylo odvolání stěžovatele podle §256 t. ř. zamítnuto. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že se Nejvyšší soud měl v jeho věci zabývat i skutkovými zjištěními, k nimž dospěly obecné soudy. Důvodem je podle něj ta skutečnost, že jediným přímým důkazem o tom, že v rozhodnou dobu měl řídit motorové vozidlo, je výpověď J. D., který však nemohl stěžovatele poznat. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak Nejvyšší soud vyložil výpověď O. Z. a J. Z., kteří zasahovali v místě bydliště stěžovatele. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel vytvářel nátlak na svoji družku M. P. Pochybení spatřuje i v tom, že nebyl vyslechnut svědek F. H., který byl přítomen řešení problému v místě bydliště stěžovatele po dojetí vozidla.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Podle náhledu Ústavního soudu je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu