ECLI:CZ:US:2019:1.US.2979.19.1
sp. zn. I. ÚS 2979/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti HOLUŠA, s.r.o. "v likvidaci", se sídlem Karla Svobody 81/2, 725 27 Ostrava - Plesná, zastoupené Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 136/2019-20 ze dne 31. 5. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Opavě usnesením č. j. 7 C 36/2019-7 ze dne 4. 3. 2019 nevyhověl žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků se závěrem, že v případě jí podané žaloby se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě jako věcně správné potvrzeno. Týmž usnesením krajský soud současně rozhodl též o námitce podjatosti, vznesené stěžovatelkou vůči soudci pověřenému k projednání a rozhodování dané věci, tak, že tento soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 36/2019.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody, když úpadce porušením svých povinností vůči svým věřitelům (nehrazením splatných závazků) zavinil prohlášení konkurzu na svůj majetek, přičemž v rámci konkurzu byli věřitelé úpadce částečně uspokojeni z prodeje veškerého stěžovatelčina majetku, čímž jí vznikla majetková újma. Nemůže jít tedy o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dále stěžovatelka namítla, že soudce prvostupňového soudu měl být vyloučen z rozhodování ve věci z toho důvodu, že aniž provedl jakékoliv dokazování, předem vyjádřil svůj názor na to, jak bude v budoucnu rozhodnuto, pokud by řízení nebylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dle názoru stěžovatelky to znamená zpochybnění nestrannosti tohoto soudce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
V části, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o námitce podjatosti, je ústavní stížnost nepřípustná, poněvadž řízení o ní je postaveno na zásadě pravomocného skončení původního řízení ve věci samé před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci. Některá dílčí procesní rozhodnutí, proti nimž již právní řád žádný opravný prostředek nepřipouští, se mohou stát předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti jen tehdy, zasahují-li bezprostředně a citelně do základních práv či svobod, anebo v dalším průběhu řízení, zejména v rámci opravných prostředků, již nelze případný zásah do základních práv nebo svobod nijak odčinit. Rozhodování o podjatosti soudce však takovým případem není (viz usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. ve věcech sp. zn. I. ÚS 2237/16, IV. ÚS 3454/16, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.).
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud žádný exces v rozhodnutí krajského soudu neshledal. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka se prostřednictvím žaloby na náhradu škody fakticky snaží napravit svůj dřívější neúspěch s vylučovací žalobou v konkurzním řízení, kterou tehdy stěžovatelka podala opožděně. Nynější žaloba stěžovatelky však s ohledem na absenci protiprávního jednání žalovaného úpadce, které má dle stěžovatelky spočívat v přivození si konkurzu neplněním závazků jiným věřitelům, a tím i "vtažením" nemovitostí stěžovatelky do konkurzní podstaty (a jejich následným zpeněžením), zjevně nemůže být úspěšná. Je totiž patrné, že tuto tvrzenou protiprávnost stěžovatelka vyvozuje z jednání úpadce směřujícího vůči jiným subjektům práva, a nikoli z jeho jednání vůči samotné stěžovatelce. Odůvodnění krajského soudu je v tomto směru racionální a srozumitelné.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu