ECLI:CZ:US:2019:1.US.3004.19.1
sp. zn. I. ÚS 3004/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 8 Tdo 503/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 67 To 361/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 8. 2018 sp. zn. 4 T 168/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1502/2017, uznal Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku vinnou z pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dle ustanovení §21 odst. 1 a §240 odst. 1 tr.z. Stěžovatelka rozsudkem napadla odvolání u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 5. 1. 2019, sp. zn. 67 To 361/2018, rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a nahradil jej rozhodnutím novým. Tím byla stěžovatelka uznána vinnou ze stejného trestného činu ve stádiu pokusu a byl jí vyměřen snížený trest. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Věcně bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že měla s předem pojatým úmyslem neuhradit správci daně z uskutečněných zdanitelných plnění daň z přidané hodnoty na výstupu, a to celkem u tří plnění sestávajících se z prodeje tří autobusů značky Karosa. Toto měla učinit jako jednatelka společnosti K. a následně měla svůj obchodní podíl převést na třetí osobu, které neměla předat účetní agendu a předstírat, že autobusy byly prodány nejdříve společnosti P., a následně společnosti J. a poté společnosti X., kdy bylo tvrzeno, že se jednalo o fingované převody. Kdy takovým postupem mělo být dosaženo neuhrazení daně z přidané hodnoty ve výši 393.750 Kč na výstupu za společností K. Podstatou obvinění tak byl úmysl stěžovatelky neuradit daň z přidané hodnoty. Úmysl nezaplatit daň byl vztažen ke společnosti K. a týkal se daně z přidané hodnoty splatné z příjmu za prodané autobusy, tj. daně na vstupu. Stěžovatelka má za to, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním zapříčinila to, že předmětná společnost daň neodvedla.
V projednávaném případě považuje stěžovatelka za stěžejní shora citované zrušující usnesení Nejvyššího soudu, v němž tento konstatoval, že doposud konstruované obvinění není schopno naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byla stěžovatelka odsouzena. Nicméně lze spatřovat naplnění skutkové podstaty toho samého trestného činu v jednání stěžovatelky následném, tj. uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Obvodní soud pak v novém hlavním líčení neprovedl dokazování, setrval u zjištěného skutkového stavu a pouze pozměnil definici skutku oproti obžalobě tak, že stěžovatelka měla s předem pojatým úmyslem chtít vylákat na správci daně částku odpovídající uplatněnému nadměrnému odpočtu. Přitom se nevypořádal se zákonnou povinností dodržet jednotnost skutku ve smyslu §220 a 177 tr. ř. Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem sice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, ale ve svém novém rozsudku pouze popsal skutek tak, že vypustil spojení "s předem pojatým úmyslem", přičemž ponechal spáchání skutku spočívajícím v uplatnění nadměrného odpočtu. Odvolací soud tak potvrdil změnu skutku, pro který byla stěžovatelka odsouzena oproti skutku, pro který byla obžalována. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení potvrdil závěr městského soudu o vině s tím, proč ve věci nedošlo k porušení zásady jednotnosti skutku.
Stěžovatelka je toho názoru, že v dané věci absentuje shoda jednání, neboť něco jiného je prodat autobusy a nezaplatit z tohoto prodeje DPH nebo zařídit, aby nebylo uhrazeno a něco jiného je nechat zahrnout bez jednatelského oprávnění nakoupené autobusy do účetnictví a následně uplatnit nadměrný odpočet DPH za úplně jinou společnost. Podle stěžovatelky tak nebyla dodržena jednota skutku, nebyly provedeny nové důkazy a nebylo přehodnoceno jednání stěžovatelky. Stěžovatelka je toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně odůvodněna, čímž došlo k porušení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětné věci stěžejní to, jak se obecné soudy vypořádaly s námitkou stěžovatelky, že nebyla zachována jednota skutku, resp. že skutek formulovaný v obžalobě není totožný s tím, pro který byla stěžovatelka obecnými soudy shledána vinnou.
V souvislosti s uvedeným má Ústavní soud za to, že lze zcela odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, neboť ten se této otázce podrobně věnoval, když v odstavci 22 svého rozhodnutí uvedl obecné předpoklady pro zachování totožnosti skutku. Tyto pak v následujícím odstavci uvedl do souvislosti s projednávaným případem. Nejvyšší soud zde považoval za stěžejní to, že od samého počátku bylo v obžalobě i původní skutkové větě výroku prvního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu popsáno protiprávní konání stěžovatelky v celém rozsahu, tedy od převodu jejího obchodního podílu a jednatelství ve společnosti K., přes veškeré fingované transakce se třemi autobusy, až do momentu, kdy se daná motorová vozidla stala majetkem společnosti X. Nejvyšší soud konstatoval, že samotnou podstatou trestní věci byl od samého počátku vztah mezi předstíranými převody autobusů a daňovou povinností k dani z přidané hodnoty. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim nemá čeho vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je jí zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv; skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Lze pochopit důvody, pro které stěžovatelka subjektivně nesdílí závěry obecných soudů, neexistuje-li však stěžovatelkou tvrzený (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací obecných soudů, jsou jejich závěry projevem nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není oprávněn k jeho věcnému přezkumu (viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. 5. 2005, všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu