ECLI:CZ:US:2019:1.US.3018.19.1
sp. zn. I. ÚS 3018/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 180/2019-195 ze dne 26. 6. 2019 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 Nc 274/2018-166 ze dne 2. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Plzeň-město rozhodl o úpravě poměrů nezletilých dětí stěžovatele pro dobu před a po rozvodu rodičů tak, že nezletilé děti svěřil do výchovy matce a stěžovatele zavázal povinností jednak přispívat na výživu nezletilé E. částkou ve výši 2 000 Kč a na výživu nezletilé N. částkou ve výši 1 800 Kč, jednak uhradit dluh na výživném pro nezletilou E. ve výši 12 400 Kč. Současně soud rozhodl o úpravě styku stěžovatele s oběma nezletilými dětmi a konečně též o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jde o svěření dětí do výchovy matce a stanovení výživného stěžovateli pro nezletilou E., jako věcně správné potvrdil. Změnil jej ve výroku o výživném pro nezletilou N. tak, že při nezměněné výši tohoto výživného odchylně upravil jeho splatnost (od právní moci odvoláním dotčeného rozsudku soudu prvního stupně, resp. od právní moci rozsudku o rozvodu rodičů). Dále jej ještě změnil co do dlužného výživného tak, že dluh činí 18 400 Kč a stěžovatel je povinen ho uhradit do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozhodnutím obou soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy vyloučily střídavou péči, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky, a postupovaly tak i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat přehodnocení skutečností (zvláště závěrů znaleckých posudků), které v daném případě soudy vedly k rozhodnutí svěřit nezletilé děti stěžovatele do výchovy matce. Stěžovatel však své úvahy o střídavé péči předestřel právě optikou vlastního posouzení těchto skutečností. Ústavní soud přitom extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal.
Soudy přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů nepřistoupily k úpravě poměrů nezletilých dětí formou střídavé výchovy. Již nalézací soud poukázal na řadu skutečností, které vyplynuly ze znaleckého dokazování, a pro které se prozatím nejeví střídavá výchova vhodnou. Zejména vyzdvihl, že nezletilá N. není schopna sama projevit své skutečné přání či definovat konkrétní problémy, které ji trápí. Soud v té souvislosti poukázal na nezastupitelnost sourozeneckých vztahů pro utváření osobností obou dětí. Obě sestry jsou na sebe zvyklé a navzájem se potřebují, a to tím více za situace, kdy došlo k rozpadu rodiny. Nezletilá N. navíc dle výsledků znaleckého zkoumání trpí výrazným napětím při odchodu k otci. Stěžovatel se s těmito úvahami neztotožňuje a výsledky znaleckého zkoumání zpochybňuje na pozadí vlastního vnímání jednotlivých událostí. Takové revize se však s ohledem na výše řečené nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Soudy uvedené důvody pro vyloučení střídavé výchovy v této fázi vývoje dětí jsou srozumitelné, racionální a mají svůj původ ve znaleckém dokazování. Neocitají se tak ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která střídavou výchovu bez dalšího nepředepisuje, naopak zdůrazňuje, že je třeba každý případ posuzovat v jeho jedinečných souvislostech. Též požadavek na odůvodnění soudu v případě, že střídavá výchova nebyla zvolena, plynoucí z judikatury Ústavního soudu, byl bezezbytku splněn.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, pročež stěžovateli právo na náhradu nákladů v řízení o ústavní stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu