ECLI:CZ:US:2019:1.US.3042.18.1
sp. zn. I. ÚS 3042/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti SPIRIT FINANCE, a.s., se sídlem Račiněveská 2536, 190 16 Praha 9 - Újezd nad Lesy, zastoupené Petrem Voříškem, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1503/2018-403 ze dne 19. 6. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 281/2017-348 ze dne 15. 11. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 21 C 127/2014-268 ze dne 25. 1. 2017 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po hlavním městě Praha a městské části Praha 21 jako nerozlučných společnících domáhala zaplacení částky 62 142 945,75 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku odvolání souhlasu obce s uložením inženýrských sítí na komunikacích ve vlastnictví hlavního města Prahy, které byly svěřeny do správy příslušné městské části. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že otázka, zda je skutečně pouze na rozhodnutí obce, zda žadateli pro účely územního či stavebního řízení udělí souhlas s umístěním stavby inženýrské sítě či přípojky do jí vlastněného (spravovaného) pozemku tvořícího veřejnou komunikaci, sice byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, avšak měla být posouzena jinak, a to zejména v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 11. ÚS 2588/14 ze dne 25. 11. 2014. V něm Ústavní soud dle názoru stěžovatelky korigoval kategorické závěry Nejvyššího soudu o tom, že udělení souhlasu je jen na vůli obce. Poukázal na specifické postavení obce, z něhož plynou limity toho, jak obec může v občanskoprávních vztazích postupovat. Tyto limity dle stěžovatelky spočívají zejména v tom, že územní samosprávný celek ani při správě svých vlastních záležitostí nesmí postupovat diskriminačně a bez objektivního a rozumného odůvodnění jako účastník soukromoprávních vztahů odlišně přistupovat ke srovnatelným případům. Tohoto zapovězeného jednání se však žalovaná městská část dle přesvědčení stěžovatelky dopustila, když jednou udělený souhlas následně odvolala, aniž by přitom byla uvedla jasné a obhajitelné důvody, proč tak učinila. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy v dané věci vybočily z kautel spravedlivého procesu. Stěžovatelkou zmíněná judikatura Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 607/2014 ze dne 28. 5. 2014) spočívá v právním názoru, že nedání souhlasu ze strany obce jako vlastníka pozemku k umístění stavby na něm nelze považovat za zásah veřejné moci, neboť jde o výkon vlastnického práva. V rámci probíhajícího stavebního řízení obec nevystupuje jako orgán veřejné moci, nýbrž jako účastník stavebního řízení. Tyto právní závěry přitom vycházejí již z rané judikatury Ústavního soudu, konkrétně z usnesení sp. zn. IV. ÚS 150/94 ze dne 23. 1. 1995, v němž Ústavní soud řešil domnělý zásah do práv investora v souvislosti s odepřením souhlasu obce ke zbudování plynové přípojky na jejím pozemku. K témuž názoru se Ústavní soud přihlásil i v usnesení sp. zn. II. ÚS 2588/14 ze dne 25. 11. 2014, kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti zde uvedenému rozsudku dovolacího soudu. Ústavní soud však v něm současně podtrhl i tu skutečnost, že ani za této situace (tj. kdy obec nevystupuje jako subjekt nadaný mocenskými atributy) nelze její postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce, nýbrž že její postup musí být souladný se zákonem, předvídatelný a současně i nediskriminační. Nejde tu ale o korekci právního názoru vysloveného ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, neboť v něm se těchto otázek dovolací soud nedotkl. Věnoval jim patřičnou pozornost už dříve, přičemž jeho názor je se s názorem Ústavního soudu ve shodě (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3297/2008 ze dne 8. 4. 2009, na který Ústavní soud v posledně zmíněném usnesení odkázal).
Souzená věc se od věcí řešených výše citovanou judikaturou liší fakticky jen tím, že obec, resp. městská část, již jednou udělený souhlas během stavebního řízení odvolala. Bylo proto třeba zjistit, z jakých důvodů se tak stalo a zda se tyto důvody neocitly v rozporu s nastíněnými požadavky, které jsou na obec při nakládání s jejím vlastnictvím a uplatňování s ním spojených práv kladeny. Jak nalézací, tak i odvolací soud v té souvislosti poukázal na to, že žalovaná městská část odvolala souhlas poté, co zjistila, že v projektové dokumentaci předložené stěžovatelkou stavebnímu úřadu pro předmětné řízení byla zachycena jiná situace, než jaká byla podkladem pro udělení původního souhlasu. Konkrétně dle projektu předloženému stavebnímu úřadu hodlala stěžovatelka stavbu realizovat v podobě kanalizace gravitační, kdežto jednou z podmínek původního souhlasu městské části bylo, aby stěžovatelka koordinovala své počínání s jinou obchodní společností řešící kanalizaci v dotčené lokalitě formou kanalizace tlakové, pro kterou již bylo vydáno stavební povolení. Tuto skutečnost ostatně stěžovatelka ani nepopírá a v daném soudním řízení byla tato odlišnost projektové dokumentace nespornou. Stěžovatelka má ale za to, že její řešení kanalizace bylo vhodnější a že důvod pro odvolání souhlasu není obhajitelný. Ústavní soud toto její mínění nesdílí. Jak na to přiléhavě upozornil městský soud v napadeném rozsudku, není podstatné, že dle vlastního přesvědčení stěžovatelky bylo jí navrhované řešení kanalizace vhodnějším. Sama totiž není oprávněna v souvislosti se žádostí o umístění své stavby na cizím pozemku posuzovat, zda jí zvolený a zamýšlený postup v porovnání se záměrem vlastníka pozemku je či není vhodnější. Je naopak povinna respektovat požadavek vlastníka pozemku, který byl jednoznačně vyjádřen jako jedna z podmínek v uděleném souhlasu. V podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela odkázat (viz str. 8). Soudy dle názoru Ústavního soudu uspokojivě vyložily, v čem odvolání souhlasu městskou částí spočívalo a proč je nelze pokládat za překvapivé či diskriminační. Liché jsou v tomto ohledu námitky stěžovatelky stran údajně opomenutých důkazů, neboť ani jejich provedení nalézacím soudem by tento čistě skutkový a zcela konkrétní závěr nemohlo zvrátit, což odvolací soud též neopomněl zmínit (srov. str. 9 napadeného rozsudku městského soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K tomu se sluší uvést, že Ústavní soud nezasílal vyjádření hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka k replice stěžovatelce, neboť si je k rozhodnutí o ústavní stížnosti jednak nevyžádal (šlo o vlastní iniciativu prvního žalovaného), jednak z něho pro účely tohoto rozhodnutí ani nevycházel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu