ECLI:CZ:US:2019:1.US.3048.17.1
sp. zn. I. ÚS 3048/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem Bozděchova 7, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2394/2016-171 ze dne 18. 7. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 77/2015-137 ze dne 26. 11. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 232/2011-89 ze dne 2. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 23 C 232/2011-89 ze dne 2. 12. 2014 bylo výrokem I. určeno, že stěžovatel (žalovaný) není vlastníkem jedné ideální poloviny parcely č. X v k. ú. Strašnice s tím, že uvedený rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 5622/92-19 ze dne 27. 9. 2011. Výrokem II. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudek prvoinstančního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil; změněn byl pouze nákladový výrok II. tak, že stěžovatel byl zavázán nahradit žalobci náklady prvostupňového řízení a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit žalobci také náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.); zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu, neboť soudy na daný případ aplikovaly nesprávně §21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a tudíž i nepřípadnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dané věci byla soudy řešena otázka, zda byla stěžovateli správním orgánem (pozemkovým úřadem) vydána ideální polovina předmětné parcely č. X v souladu s restitučním předpisem - zákonem o půdě - za situace, kdy v době vyvlastnění pozemku byly jeho podílovými spoluvlastníky stěžovatel a jeho sestra, která byla v době rozhodování na živu, avšak o vydání vyvlastněné části pozemku nepožádala.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje se závěry obecných soudů, respektive výkladem a aplikací podústavního práva.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nikterak nepochybily při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob, přičemž odkázaly na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice, která se prosadila nejen u zákona č. 87/1991 Sb., ale i zákona o půdě (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 360/99 ze dne 21. 3. 2000 a nález sp. zn. I. ÚS 1550/13 ze dne 13. 5. 2014, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93 ze dne 15. 7. 1993). Z této konstantní judikatury vyplývá, že zákonná ustanovení, dle nichž "je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá" (viz §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. či §21 zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka [např. osoby uvedené v §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Závěry městského soudu, že stěžovatel není ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou ve vztahu k jedné ideální polovině pozemkové parcely v k. ú. Strašnice, kterou v době přechodu pozemku na stát vlastnila jeho dosud žijící sestra, jež nárok na restituci svého spoluvlastnického podílu samostatně neuplatnila, jsou tak ve světle výše citované judikatury ústavně aprobovatelné. Taktéž Nejvyšší soud plausibilně vysvětlil, proč stěžovatelem podané dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu. V kontextu výše uvedeného a zejména relevantní judikatury k přirůstání podílů pak není odkaz stěžovatele v ústavní stížnosti na nález sp. zn. I. ÚS 245/95 ze dne 18. 9. 1996 případný.
Ústavní soud uzavírá, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu