ECLI:CZ:US:2019:1.US.31.19.1
sp. zn. I. ÚS 31/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Vladimíra Hučína, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3127/2018-815 ze dne 21. listopadu 2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 56/2017-748 ze dne 25. dubna 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 3/2009-699 ze dne 28. června 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nyní projednávaným případem se obecné soudy zabývaly již několikrát. Ze spisového materiálu vyplývá, že při posledním rozhodování Krajský soud v Ostravě jako prvostupňový soud zamítl rozsudkem č. j. 23 C 3/2009-699 ze dne 28. června 2017 návrh stěžovatele, kterým se domáhal, aby byl Ing. Tomáš Hradílek povinen zaslat stěžovateli písemnou omluvu, dále ji uveřejnit v deníku Lidové noviny a zaplatit stěžovateli částku 500 000 Kč. Uvedeného se stěžovatel domáhal z důvodu novinových článků zveřejněných v Lidových novinách s názvem "Narcis Hučín zneužívá demokracii" a "Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil", jejichž autorem byl právě Ing. Tomáš Hradílek. Články dle názoru stěžovatele obsahovaly hanlivá označení a nepravdivé výroky, které zasáhly do jeho práva na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně v tomto ohledu dospěl k závěru, že výroky, jenž Ing. Tomáš Hradílek ve svých článcích nadnesl na adresu stěžovatele, nevybočují z mezí přípustné kritiky. Jedná se o hodnotící soudy, které jsou logicky vysvětleny tak, aby si čtenáři mohli vytvořit vlastní názor na stěžovatele, a konečně neobsahují údaje, jenž by nebyly podloženy relevantními informacemi o jejich oprávněnosti. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, se s uvedenými závěry ztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť nebyla splněna povinnost vymezit způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně dovolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného nebo procesního práva. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Domnívá se, že předpoklady přípustnosti dovolání řádně splnil, když v dovolání uvedl dle jeho názoru konkrétní otázky hmotného a procesního práva, jenž odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a rovněž i Ústavního soudu.
5. Stěžovatel dále uvádí, že postup obecných soudů a jejich právní posouzení věci je natolik nesprávné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu, že tím došlo k zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti a práva na spravedlivý proces. Tento zásah spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně a soud odvolací nesprávně posoudily jednotlivé výroky, přičemž zejména nedostatečně zhodnotily prokázání pravdivosti všech uvedených výroků vedlejšího účastníka a dále nesprávně zhodnotily postavení stěžovatele jako osoby veřejně známé. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s konfliktem práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti, přičemž neaplikovaly kritéria stanovená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. června 2018, kterými jsou povaha výroku, obsah výroku, forma výroku, postavení kritizované osoby, zda se výrok dotýká soukromé nebo veřejné sféry kritizované osoby, chování kritizované osoby, kdo výrok pronáší a kdy byl výrok pronesen.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro vady návrhu, které dle stěžovatele jeho dovolání neneslo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatel dostál své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem.
9. Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutím Nevyššího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo. Stěžovatel skutečně dovolací důvod nevymezil tak, jak zákon požaduje.
10. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatele v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka měla být dle jeho názoru posouzena jinak, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se mělo jednat. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí.
11. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
12. Návrh stěžovatele je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřující proti ostatním rozhodnutím. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatel totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Obecné soudy rozhodnutími, které byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod (čl. 10 ani čl. 36 odst. 1 Listiny).
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele z části jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu