ECLI:CZ:US:2019:1.US.3111.19.1
sp. zn. I. ÚS 3111/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečky o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2019, sp. zn. 67 To 300/2019, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížnostní domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 46 PP 30/2019 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 4 T 5/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 61 To 392/2016, a v trvání 636 dnů z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, sp. zn. 41 T 7/1998.
3. Napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 67 To 300/2019, městský soud na základě stížnosti státní zástupkyně uvedené usnesení obvodního soudu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že rozhodování o splnění podmínek pro podmíněné propuštění předně závisí na úvaze soudu. Stížnostní soud podle jeho názoru porušil zásadu kontradiktornosti tím, že stěžovateli sice umožnil vyjádřit se k argumentům státní zástupkyně, které uvedla ve stížnosti, ale neumožnil již zaujmout stanovisko k argumentům, které stížnostní soud uvádí nad rámec těchto námitek v rámci revizního principu. K obsahu jeho vyjádření ke stížnosti údajně soud nepřihlédl. Podle názoru stěžovatele proto měl stížnostní soud rozhodovat ve veřejném zasedání.
5. Stěžovatel tvrdí, že stížnostní soud navíc přecenil jeho negativní trestní minulost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění představuje možnost a nikoli povinnost; posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
7. Lze se tedy zcela ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že je otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo kdyby jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však ve věci nedošlo.
8. Ústavní soud nevyhodnotil jako protiústavní postup městského soudu, který napadeným usnesením na základě stížnosti státní zástupkyně zrušil usnesení obvodního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, a to v neveřejném zasedání. Podle §232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví, přičemž v souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn zákonem dán není. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanoveními §147 a násl. trestního řádu, kde je zakotvena i možnost, aby stížnostní orgán ve věci rozhodl sám.
9. V daném případě pak navíc napadené usnesení městského soudu nevykazuje znaky překvapivosti, jak uvádí stěžovatel. Z tohoto usnesení je totiž zřejmé, že stěžovatel byl seznámen s obsahem stížnosti státní zástupkyně a zaslal své vyjádření, v němž se k argumentaci obsažené v této stížnosti předně ztotožňoval se závěry obvodního soudu. Stížnostní soud jeho argumentaci v odůvodnění uvedl a ve svých úvahách ji zohlednil. Stěžovatel tedy dostal prostor pro vyjádření svého stanoviska k věci a tohoto prostoru využil. Ústavní soud proto konstatuje, že v dané situaci nebylo z hlediska respektování práva stěžovatele na soudní ochranu nezbytné nařizovat veřejné zasedání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2070/14, IV. ÚS 2936/13 a IV. ÚS 726/11).
10. Ústavní soud neshledal žádnou ústavněprávně relevantní vadu ani ve skutkových a právních závěrech městského soudu, na nichž bylo založeno napadené usnesení.
11. Městský soud v napadeném usnesení racionálně odůvodnil svůj závěr, že u stěžovatele nebylo možno dovodit jeho polepšení a předpoklad vedení řádného života. Městský soud správně přehodnotil závěry učiněné soudem prvního stupně stran posouzení provedených důkazů. Poukázal na hodnocení věznice, které nevyznívá pozitivně, na uložený kázeňský trest i na stagnaci stěžovatele v procesu nápravy od posledního rozhodování o žádosti o propuštění.
12. V obecné rovině platí, že závěr o negativní prognóze vedení řádného života nesmí být založen na minulých skutečnostech [srov. nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Nelze tak nikomu upřít efektivní možnost dosáhnout svého podmíněného propuštění jen proto, že jde o recidivistu, jestliže jinak svým chováním ve výkonu trestu a svými postoji k němu by tato negativní prognóza dána nebyla [srov. nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16] a současně by byly splněny i ostatní podmínky pro podmíněné propuštění.
13. Tento závěr však nesmí být interpretován tak, že by chování odsouzeného ještě před nastoupením výkonu trestu odnětí svobody nemohlo být soudem rozhodujícím o podmíněném propuštění žádným způsobem vzato do úvahy. Pokud, stejně jako v případě stěžovatele, se odsouzený dopustil (navíc opakovaně) recidivy trestné činnosti ve zkušební době předchozího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, může tato skutečnost být vzata soudem v úvahu jako faktor, který činí nápravu takového odsouzeného složitější, neboť na něj nezapůsobil opakovaně uložený trest, a tedy soud může k tomuto faktoru přihlédnout při hodnocení provedeného dokazování ohledně toho, zda jej odsouzený přesvědčil, že se napravil. Za protiústavní tak nelze považovat postup, v němž soud od stěžovatele (který má v rejstříku trestů 16 záznamů, z toho pouze jeden zahlazený, a v minulosti při podmíněném propuštění opakovaně na svobodě selhal) požadoval k tomu, aby nabyl vnitřní přesvědčení, že se napravil, větší úsilí v rámci výkonu trestu než u odsouzeného, u něhož by hypoteticky všechny okolnosti byly identické, kromě toho, že se této recidivy nedopustil.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu