ECLI:CZ:US:2019:1.US.3227.19.1
sp. zn. I. ÚS 3227/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Michaelou Zelinkovou Opršalovou, advokátkou se sídlem Nádražní 24, Semily, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2019, č. j. 24 Nc 3704/2017-578, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 101 Co 155/2019-757, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 10. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl nezletilý A. K. pro dobu po rozvodu svěřen do péče matky. Současně byla stěžovateli (otci) uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 5500 Kč měsíčně, rovněž bylo rozhodnuto o dlužném výživném. O rozsahu styku nezletilého se stěžovatelem bylo rozhodnuto tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým od čtvrtka, počínaje okamžikem skončení výuky nezletilého do pondělí lichého kalendářního týdne do 7:45 hodin s tím, že otec si nezletilého převezme v dobu určenou pro počátek styku v místě školního zařízení, které navštěvuje a v dobu uřčenou pro ukončení styku otec předá nezletilého zpět do školního zařízení. Současně bylo rozhodnuto o úpravě styku během Vánoc, jarních, letních a podzimních prázdnin.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilý A. K. se pro dobu před i po rozvodu svěřuje do střídavé péče obou rodičů tak, že v každém sudém týdnu bude nezletilý od čtvrtka od 7:45 do úterý lichého týdne do 7:45 v péči otce a v každém lichém týdnu od úterý od 7:45 do čtvrtka sudého týdne do 7:45 v péči matky. Dále bylo rozhodnuto o úpravě styku nezletilého se stěžovatelem během Vánoc, Velikonoc jarních, letních a podzimních prázdnin. Matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1800 Kč měsíčně. Otci byla uložena povinnost přispívat s účinností od 1. 1. 2017 do 31. 1. 2019 na výživu nezletilého částkou 10.000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2019 bylo otci uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 5500 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy rozhodly o rozsahu styku. Obecné soudy bezdůvodně zamítly návrh stěžovatele na úpravu střídavé péče o nezletilého s rovným podílem času otce i matky s tím, že rozsah péče je stanoven nerovnoměrně 30% ku 70% ve prospěch matky. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13, podle něhož mají oba rodiče stejné právo podílet se na výchově dítěte. V projednávaném případě byly splněny všechny předpoklady pro stanovení střídavé péče, jak jsou stanoveny např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Stěžovatel akcentoval tu skutečnost, že obecné soudy nerespektovaly názor nezletilého, který se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že by chtěl být 7 dnů s matkou a 7 dnů s otcem. Obecné soudy rozhodly o nerovnoměrné střídavé péči navzdory tomu, že podle nich mají oba rodiče o výchovu nezletilého zájem a oba mají všechny předpoklady dítě vychovávat. Nezletilý A. má k oběma rodičům vřelý vztah. Podle odvolacího soudu tak nic nebrání tomu, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče. Rodičům se podařilo odstranit nevhodný způsob komunikace mezi sebou, jímž byl nezletilý zbytečně zatěžován, což se projevilo v jeho chování a studijních výsledcích. Nerovnoměrné rozložení střídavé péče považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné, neboť odvolací soud pouze poukázal na věk nezletilého, díky němuž má mít silnější vazbu k matce. Tento závěr stěžovatel rozporuje. Stejně tak podle stěžovatele neobstojí ani argumentace krajského soudu vycházející z toho, že se jedná o interval, ve kterém si již nezletilého oba rodiče po vzájemné dohodě po delší dobu střídají. Tento interval přitom nevychází z dohody rodičů, ale předběžného opatřením okresního soudu. Stěžovateli je nad rozhodnutím soudu stanovený rozsah styku umožněno toliko doprovázet syna na kroužek florbalu.
Podle stěžovatele odvolací soud ve svém odůvodnění nepřednesl žádné zásadní důvody, pro které by střídavá péče nemohla být uskutečňována ve formě týden/týden. Naproti tomu sám odvolací soud potvrdil, že oba rodiče splňují všechny podmínky střídavé péče. Za tohoto stavu věci považuje stěžovatel ústavní stížností napadená rozhodnutí za rozporný s čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Stěžovatel se ve svém návrhu do jisté míry argumentačně opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/2013, který podle náhledu čtvrtého senátu není pro hodnocení předmětného případu zcela přiléhavý, neboť každý případ je třeba posoudit individuálně, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům projednávaného případu.
Ze zákona nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče a je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření dětí do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Při jeho posuzování přitom nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat.
Čtvrtý senát Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 konstatoval, že zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nepřihlédly k přání dítěte, nutno konstatovat, že váha přání nezletilého nabývá na významu především s přibývajícím věkem, přičemž občanský zákoník výslovně stanoví věk 12 let, od něhož musí být zjišťování názor dítěte. To pochopitelně soudu nebrání v tom, aby zjišťoval přání dítěte i v nižším věku. Nicméně je zcela přirozené, že při hodnocení rozhodných skutečností případu bude váha přání dítěte narůstat právě až s přibývajícím věkem. V projednávaném případě měl nezletilý v době rozhodování krajského soudu sedm let, což se nepochybně projevilo i v tom, jakou váhu odvolací soud jeho přání přiřkl.
S věkem nezletilého pak úzce souvisí i argumentace krajského soudu, podle něhož se nezletilý nachází ve věku, kdy má silnější vazbu k matce. Pokud se nejedná o případy nefunkčních vztahů v rodině, lze tento závěr považovat za přiléhavý, neboť role matky je v životě dítěte nezastupitelná a je zcela přirozené, že dítě v raném věku tíhne především k ní. To přitom nic nemění na způsobilosti otce k výkonu rodičovské odpovědnosti či poskytování jeho láskyplné péče. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že otec je chopen zajistit péči o nezletilého syna jak po materiální, tak i duševní stránce a do budoucna je tak otevřen prostor pro změnu v poměru stanovené střídavé péče.
V souvislosti s uvedeným je třeba ocenit a vyzvednout schopnost obou rodičů v zájmu svého nezletilého syna utlumit své rozepře spojené s rozvodem, což se pozitivně projevilo v jeho chování a studijních výsledcích. Za pozitivní lze považovat též schopnost rodičů domluvit se i bez zásahu soudu na vyšším, než soudem stanoveném, rozsahu styku, kdy otec doprovází nezletilého na kroužek florbalu. Schopnost domluvy rodičů je v projednávaném případě nepřehlédnutelným beneficiem, na němž by, po ochladnutí přirozených rozvodových neshod, mohla být stavěna další úprava styku s nezletilým. Není pochyb o tom, že tento má k otci pozitivní vztah a prakticky tak není důvodu, proč by měl být tento ve výchovném působení nějakým způsobem omezován.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že obecné soudy, zejména pak odvolací soud, své rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, a proto byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu