ECLI:CZ:US:2019:1.US.3650.18.1
sp. zn. I. ÚS 3650/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti PCO - hlídací služba, s.r.o., sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 437/2018-140 ze dne 16. srpna 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 159 ICm 1795/2017-93 (MSPH 59 INS 5187/2015) ze dne 26. února 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze ve věci incidenčního sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Těmito rozsudky měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít postupem obecných soudů při rozhodnutí o nákladech řízení. To je dle stěžovatele zjevně nespravedlivé a příliš formalistické a z tohoto důvodů dosahuje ústavněprávní relevance. Rozdíl mezi náhradou nákladů požadovanou stěžovatelem a náhradou nákladů skutečně přiznanou je dle stěžovatele natolik výrazný, že představuje zásah do jeho práva vlastnit majetek. Obecné soudy dle stěžovatele pochybily zejména v tom, že na výpočet náhrady nákladů uplatnily §9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž dle jeho názoru měl být uplatněn §8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel rovněž spatřuje porušení svých práv v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí výroků o náhradě nákladů, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění ze strany obecných soudů.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně zamítl výrokem I. rozsudku č. j. 159 ICm 1795/2017 (MSPH 59 INS 5187/2015-B-55) ze dne 26. 2. 2018 návrh vedlejšího účastníka, JH Logistic s.r.o., sídlem v Praze, Lannova 2061/8 (dále jen "vedlejší účastník"), na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2016 ve znění dodatku ze dne 16. 2. 2017. Výrokem II. soud prvního stupně nařídil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 22 808,50 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn §163 a 202 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve spojení s §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, samotná výše nákladů řízení stěžovatele byla určena dle §§11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu.
4. Proti výroku II. rozsudku prvního stupně podal stěžovatel včasné odvolání k Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu. Odvolací soud však uvedený výrok potvrdil, přičemž uvedl, že v uvedeném případě je hodnota předmětu kupní smlouvy nepodstatná. Jelikož odvolání směřovalo pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, nebyl přípustný další opravný prostředek.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům vrchního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1081/17 ze dne 9. října 2017). Rovněž je na tomto místě nutné zmínit, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Logickým důsledkem tohoto závěru je pak rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2039/14 ze dne 12. ledna 2016 (N 4/80 SbNU 51)].
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění nákladových výroků. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v obecné rovině jsou nároky na odůvodnění nákladových výroků oproti věcnému odůvodnění značně sníženy, neboť z relevantních právních předpisů zcela konkrétně vyplývá postup, dle něhož soud při výpočtu nákladů řízení vychází. Nejinak je to i v uvedeném případě, kdy odkaz na §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, zcela jednoznačně a bez jakýchkoli pochyb uvádí, že se použije vždy mj. ve věcech rozhodovaných v insolvenčním řízení. Dle názoru Ústavního soudu je bližší odůvodnění v tomto případě zcela nadbytečné.
10. K námitce stěžovatele týkající se aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu odkazuje Ústavní soud opětovně na znění §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, který výslovně uvádí, že se použije ve věcech rozhodovaných v insolvenčním řízení. Rovněž argument stěžovatele ohledně povahy incidenčního sporu jako běžného civilního určovacího sporu je zcela lichý, když Ústavní soud již v minulosti uvedl, že "incidenční spory o pravosti či výši přihlášených pohledávek však mají zvláštní povahu v rámci insolvenčního řízení, jde svým způsobem o "přidružené spory", jejichž smyslem je vyjasnění pohledávek vůči úpadci" (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1629/19 ze dne 26. června 2019). Uvedené je možné obdobně vztáhnout na nyní posuzovaný případ. Ústavní soud v témže usnesení uvedl, že důvodem stanovení fixní tarifní hodnoty je zejména zamezení nepřiměřeného zatížení účastníků takových řízení na úkor hlavního účelu insolvenčního řízení, kterým není pouze oddlužení úpadce, jak uvádí stěžovatel, ale rovněž ochrana jeho věřitelů.
11. Ústavní soud se s výše uvedenými závěry i nadále ztotožňuje a konstatuje, že v postupu obecných soudů při aplikaci a interpretaci zákonných a podzákonných ustanovení neshledal jakékoli pochybení.
III. Závěr
12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími vrchního soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu