ECLI:CZ:US:2019:1.US.3732.18.1
sp. zn. I. ÚS 3732/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 0 P 139/2014-189 ze dne 9. 10. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 74/2018-270 ze dne 4. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo zaručující rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále též "okresní soud") č. j. 0 Nc 134/2014-12, 9 P, Nc 25/2014 ze dne 3. 3. 2014 byla schválena dohoda rodičů v tom smyslu, že se nezletilé děti svěřují do péče matky a otec (stěžovatel) se zavazuje hradit výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně na nezletilého M. a 2 200 Kč měsíčně na nezletilou V.
Dne 15. 8. 2016 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na změnu výchovného prostředí nezletilých, v němž se domáhal, aby byla dosavadní výlučná péče matky nahrazena střídavou výchovou. Matka s takovou změnou nesouhlasila a navrhla, aby soud zvýšil výživné hrazené stěžovatelem a závazně upravil jeho styk s nezletilými.
Okresní soud rozsudkem č. j. 0 P 139/2014-189 ze dne 9. 10. 2017 návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilých zamítl (výrok I.) a dále s účinností od 1. 9. 2016 zvýšil výživné na částku 8 000 Kč měsíčně u nezletilého M. a na částku 6 500 Kč měsíčně u nezletilé V. (výrok II.), načež stanovil výši a způsob úhrady dlužného výživného (výrok III.). Okresní soud rovněž určil, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat každý lichý týden v pondělí po skončení školní docházky do 18:00 téhož dne, každý sudý týden ve čtvrtek po skončení školní docházky do pátku, kdy předá děti do školního zařízení; každý lichý kalendářní týden od čtvrtka po skončení školní docházky do pondělí následujícího týdne, kdy předá děti do školního zařízení. Upraven byl styk stěžovatele s nezletilými také o letních, jarních a podzimních prázdninách, jakož i o vánočních svátcích (výrok IV.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 Co 74/2018-270 ze dne 4. 9. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel se tak obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda došlo ke změně poměrů, jež by odůvodňovala přehodnocení dosavadního výchovného režimu a nařízení střídavé výchovy. Stěžovatel konstatoval, že změna poměrů nastala již jen v důsledku toho, že nezletilí jsou o několik let starší a on s nimi tráví více času. Kromě toho se zlepšily jeho pracovní a pobytové možnosti, které mu umožňují lépe se přizpůsobit péči o děti; v době rozhodování odvolacího soudu pak došlo ke změně v tom ohledu, že nezletilí nastoupili na další stupeň vzdělávání. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy v otázce rozsahu styku s nezletilými pouze potvrdily tehdejší praxi, kterou mezi sebou rodiče zavedli, kdy se nezletilí nacházeli v péči otce po dobu 6 dnů ze 14. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že takto široká míra styku již neodpovídá výlučné péči jen jednoho z rodičů, a bylo proto namístě, i v zájmu nezletilých, nařídit střídavou výchovu. Dle jeho názoru by tímto způsobem byla zajištěna rovnost práv rodičů a jejich shodný podíl na péči o nezletilé, a to aniž by došlo k ohrožení stability výchovného prostředí, neboť nezletilí jsou již na pobyt u otce adaptováni. Nenařízení střídavé výchovy za situace, kdy se již fakticky o asymetrickou střídavou výchovu jedná a kdy v řízení nebylo zjištěno nic, co by takovému postupu bránilo, dle stěžovatele představovalo bezdůvodné omezení jeho rodičovských práv. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že v řízení nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení, neboť obecné soudy jednostranně upřednostňovaly tvrzení a důkazy svědčící v neprospěch jeho návrhu, před těmi, které svědčily v jeho prospěch. V této souvislosti zejména poukazoval na závěr znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, že obě nezletilé děti jsou schopny se střídavé výchově přizpůsobit. Stěžovatel upozornil, že i přes toto jednoznačné konstatování obecné soudy použily předmětný znalecký posudek jako argument pro zamítnutí návrhu na nařízení střídavé výchovy, a to aniž by znalce vyslechly a odstranily tak případné pochybnosti ohledně možností interpretace jeho závěrů. Konečně pak obecné soudy dle stěžovatele pochybily v tom ohledu, že výši výživného určily paušálně procentem z dosahovaných příjmů s odůvodněním, že je takto postupováno i v jiných obdobných případech, nicméně již nijak nezohlednily konkrétní okolnosti projednávané věci, zejména rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Obecné soudy také dle stěžovatele dostatečně nezkoumaly majetkové poměry matky, čímž opět porušily již zmíněný princip rovnosti účastníků řízení.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro změnu výchovných poměrů nezletilých v podobě nařízení střídavé výchovy. Sekundárně pak stěžovatel namítal nesprávný postup obecných soudů při určování výše výživného.
Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, se výrazně liší v závislosti na individuálních okolnostech každého případu. Je proto především na obecných soudech, které jsou s účastníky řízení v bezprostředním kontaktu, aby řádně zjistily skutkový stav věci, pečlivě zhodnotily veškeré důkazy a na základě toho posoudily, jaké řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, neboť právě toto kritérium musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavnímu soudu, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, zásadně nepřísluší do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat, resp. byl by oprávněn tak učinit pouze tehdy, došlo-li by v řízení před obecnými soudy k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Nic takového ovšem v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a je v nich logicky a srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů měly obecné soudy za to, že nedošlo ke změně poměrů, jež by měla vést k přehodnocení původní dohody rodičů ohledně výchovného prostředí nezletilých. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které uplatnil již v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel tedy prostřednictvím své ústavní stížnosti po Ústavním soudu fakticky požadoval, aby přehodnotil názor obecných soudů na vhodnost výchovného prostředí a na tomto podkladě napadená rozhodnutí zrušil. Takto ovšem Ústavní soud postupovat nemůže, neboť skutečnost, že stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá, a nic jiného, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, Ústavní soud nenalezl. Totéž platí i ohledně stanovení výživného; ani zde Ústavní soud žádný exces v rozhodování, který by bylo možno označit za protiústavní, nezjistil.
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu