ECLI:CZ:US:2019:1.US.3768.18.1
sp. zn. I. ÚS 3768/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Rybná 9, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 92/2013-182 ze dne 6. 4. 2017, výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 366/2017-224 ze dne 25. 1. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2547/2018-242 ze dne 21. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 98 C 92/2013-182 ze dne 6. 4. 2017 ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal určení, že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Dolní Počernice. Současně ve výroku II. až IV. soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, jimiž kromě stěžovatele byly na straně žalované Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice č. 1"), společnost XAVEROV trade, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice č. 2") a společnost Sekyra Group, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice č. 3").
Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním. Krom jiného v něm namítal, že soud prvního stupně chybně naložil s jeho návrhem, který učinil při ústním jednání, konaném dne 10. 9. 2015. Vzhledem ke skutečnosti, že v mezidobí po podání žaloby došlo ke změně v údajích o vlastnickém právu ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí, stěžovatel soudu navrhl, aby do řízení na místo vedlejší účastnice č. 1, jež byla původně žalována jako jediná, vstoupila vedlejší účastnice č. 2, a to dle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud v návaznosti na to u téhož jednání rozhodl o přistoupení vedlejší účastnice č. 2 do řízení, kterýžto krok ovšem zaprotokoloval neurčitě, neboť nijak nespecifikoval, podle jakého ustanovení procesního předpisu postupoval. Stěžovatel dodal, že později mu bylo doručeno usnesení č. j. 98 C 92/2013-61 ze dne 26. 1. 2016, jímž soud připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila vedlejší účastnice č. 2, přičemž v odůvodnění soud zmínil, že tak učinil dle §92 odst. 1 o. s. ř. Pochybení obvodního soudu tedy dle názoru stěžovatele spočívalo jednak v tom, že u ústního jednání vyhlásil usnesení, které nekorespondovalo s následně vyhotoveným písemným rozhodnutím, a jednak v tom, že svévolně rozhodl o vstupu účastníka do řízení dle jiného ustanovení, než bylo navrhováno.
Městský soud v Praze (dále též "městský soud") na podkladě odvolání stěžovatele vydal rozsudek č. j. 29 Co 366/2017-224 ze dne 25. 1. 2018 (ve znění opravného usnesení č. j. 29 Co 366/2017-231 ze dne 29. 3. 2018), jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v rozsahu, že žaloba na určení se ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí č. 1 zamítá (výrok I.), jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi uvedenými účastníky, potvrdil (výrok II.). Současně uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici č. 1 na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III.). Ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšími účastnicemi č. 2 a č. 3 pak odvolací soud rozsudek obvodního soudu zrušil (výrok IV.).
Odvolací soud shledal věcně správným rozhodnutí obvodnímu soudu v části týkající se vedlejší účastnice č. 1, která není ve sporu pasivně legitimovaná, neboť není již vedena v katastru nemovitostí jako vlastník sporných pozemků a své vlastnické právo ani netvrdí. Stran stěžovatelem namítaného chybného postupu obvodního soudu ve věci jeho návrhu na vstup vedlejší účastnice č. 2 do řízení namísto vedlejší účastnice č. 1, městský soud konstatoval, že se nejedná o vadu řízení, pro níž by bylo třeba rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit dle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. V této souvislosti městský soud upozornil na existenci pravomocného usnesení o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, v jehož důsledku zůstala vedlejší účastnice č. 1 účastníkem řízení a obvodní soud tak neměl jinou možnost, než o žalobě ve vztahu k ní rozhodnout.
Stěžovatel se s názorem městského soudu neztotožnil, pročež podal proti výroku I. jeho rozsudku dovolání. To však Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2547/2018-242 ze dne 21. 8. 2018 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti předně namítal, že obvodní soud postupoval nezákonně, jestliže v řízení jednal s vedlejší účastnicí č. 1, přestože tato již nebyla jeho účastníkem. Dle přesvědčení stěžovatele obvodní soud o jejím nahrazení vedlejší účastnicí č. 2 rozhodl konstitutivně na jednání konaném dne 10. 9. 2015, kdy vyhověl jeho návrhu na vstup nového účastníka v souladu s ustanovením §107a o. s. ř. Pokud posléze v odůvodnění písemně vyhotoveného usnesení, které mělo toliko deklaratorní charakter, soud odkázal na ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., jednalo se dle stěžovatele o chybu v psaní, jež nebyla způsobilá zvrátit předchozí rozhodnutí soudu. Alternativně, pro případ, že by soud skutečně o přistoupení vedlejší účastnice č. 2 do řízení rozhodl dle §92 odst. 1 o. s. ř., stěžovatel uvedl, že toto by představovalo porušení stěžejního principu civilního práva - zásady dispoziční, neboť takový postup nebyl žádným z účastníků navržen. Nadto je vysloveně zapovězen i ustanovením §92 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel v dané souvislosti dále zdůraznil, že obvodní soud by tím de facto pominul rozhodnout o jeho návrhu na vstup vedlejší účastnice č. 2 do řízení dle §107a odst. 1 o. s. ř., což bylo jeho povinností. Výše popsaným způsobem dle stěžovatele obvodní soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož ve výsledku jeho postup vedl k neúspěchu stěžovatele v části sporu týkající se vedlejší účastnice č. 1, spojený s povinností k úhradě jí vynaložených nákladů řízení. Stěžovatel současně dovozoval, že mu hrozí potencionálně procesní neúspěch i ve vztahu k ostatním vedlejším účastnicím, vůči nimž jakožto nově přistoupivším do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř. by mohlo být konstatováno zmeškání zákonné prekluzivní lhůty pro podání žaloby v této věci. Odvolací a dovolací soud se pak dle stěžovatele dopustily porušení téhož práva tím, že aprobovaly napadený rozsudek nalézacího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích nedopustily žádného excesu či jiného vážného porušení základních práv stěžovatele. Dlužno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, jež opakovaně vznášel již v průběhu předchozího řízení (zejména v odvolání a dovolání), a s nimiž se příslušné soudy adekvátně vypořádaly. Jako poslední v řadě tak učinil Nejvyšší soud, který stěžovatele upozornil, že jím namítané nedostatky v postupu soudu prvního stupně měl uplatnit v řízení o odvolání proti usnesení obvodního soudu č. j. 98 C 92/2013-61 ze dne 26. 1. 2016 o přistoupení dalšího účastníka do řízení, případně následně v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného k této otázce. O možnosti podat odvolání byl ostatně v daném usnesení řádně poučen. Jelikož však stěžovatel přezkum kritizovaného procesního rozhodnutí obvodního soudu neinicioval, nabylo toto rozhodnutí právní moci s účinky závaznosti a nezměnitelnosti, což značí, že obecné soudy jej musí v dalším řízení respektovat a z něj vycházet. Dle Nejvyššího soudu není tudíž možné, aby správnost pravomocného procesního rozhodnutí byla revidována až při přezkumu rozhodnutí o věci samé, ani mu nelze dodatečně přisuzovat jiné právní účinky. Vůči výše citovaným závěrům se přitom stěžovatel v rámci své stížnostní argumentace nijak nevymezil. Za dané situace se tak Ústavní soud pro stručnost omezí na konstatování, že považuje tyto závěry za ústavně konformní, pročež nevidí důvod ke svému zásahu.
Zbývá uzavřít, že Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu