ECLI:CZ:US:2019:1.US.3818.19.1
sp. zn. I. ÚS 3818/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 56/10, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 121/2019-838 ze dne 20. srpna 2019 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 99 P 548/2013-803 ze dne 16. května 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených mimo jiné čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město bylo s účinností od 1. 5. 2019 rozhodnuto o zvýšení výživného, které stěžovatel platí na své dvě nezletilé děti (z dvanácti, resp. třinácti tisíc na šestnáct tisíc na každé z obou dětí). K odvolání matky nezletilých Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že výživné zvýšil s účinností od 1. 9. 2018 na částku 18 tisíc pro každé z obou dětí (výrok I). Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 (celkem ve výši 104 000 Kč) je stěžovatel povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná. Soud prvního stupně dle stěžovatele přistoupil ke zvýšení výživného s tím, že údajně došlo k významnému zvýšení potřeb dětí "přirozenou cestou", přičemž stěžovateli není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti vedly soud ke zvýšení výživného a proč zrovna o tuto částku. Odvolací soud následně přistoupil k dalšímu zvýšení výživného, které by mělo odpovídat velmi výrazným změnám v poměrech, neprovedl ale dokazování, z něhož by důvody pro takové zvýšení vyplynuly. Stěžovateli ani nevzrostl příjem o 11 000 Kč, tedy o částku, o kterou bylo výživné navýšeno. Odvolací soud přesto přistoupil i ke zpětnému stanovení výživného k 1. 9. 2018, a to aniž by provedl či zopakoval důkazy týkající se této rozhodné doby. Stěžovatel v postupu odvolacího soudu, který bez doplnění či zopakování důkazů, ke kterým by měl stěžovatel možnost se vyjádřit, učinil odlišné skutkové a právní závěry, spatřuje porušení právní jistoty a zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že má s dětmi široký styk a zajišťuje jim dosažení srovnatelné životní úrovně poskytováním plnění nad rámec výživného. Ve spojení s těmito plněními nově stanovené výživné výrazně přesahuje 50 % stěžovatelových běžných měsíčních příjmů. Stěžovatel přitom vyšších výdělků dosahuje jen díky vyššímu pracovnímu nasazení, které však vyžaduje odpovídající regeneraci, na kterou taktéž potřebuje vynaložit finanční prostředky. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jakým způsobem odvolací soud zohlednil příjmy partnerky stěžovatele, jelikož netvoří manželské majetkové společenství.
Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje stěžovatel tím, že nedoplatek představuje částku vyšší, než je jeho běžný měsíční příjem, přičemž potřeby dětí jsou plně pokryty placeným výživným i úsporami tvořenými převážně stěžovatelem. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na to, že dlužné výživné má být dle rozsudku hrazeno k rukám matky, nikoli na úspory nezletilých. Předchozí úspory přitom matka nezletilých vybrala a naložila s nimi neznámo jak.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti. Určení odpovídající výše výživného při zvážení veškerých okolností jednotlivých případů je úkolem především obecných soudů, přičemž do této jejich činnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, a to ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.
V posuzované věci krajský soud řádně odůvodnil, proč ke zvýšení výživného přistoupil, jakož i to, proč tak učinil zpětně k 1. 9. 2018, neboť zvýšení potřeb dětí nastalo i v souvislosti s tehdejším nástupem jednoho z dětí na gymnázium. Pokud jde o zvýšení potřeb "přirozenou cestou", soudy vycházejí z obecně známé skutečnosti, že potřeby dětí zásadně rostou s jejich postupným dospíváním. Jde-li o stěžovatelovu partnerku, skutečnost, že spolu s ní stěžovatel netvoří majetkové společenství, neznamená, že k jejím příjmům nemůže být v rámci celkové evaluace stěžovatelových poměrů přihlédnuto.
Nelze pak především přehlížet, že odvolací soud po zopakovaném dokazování dospěl k závěru o značném zvýšení stěžovatelových příjmů, které se na konečné částce výživného nevyhnutelně projevilo. Z přiloženého protokolu o jednání před odvolacím soudem je přitom patrné, že k důkazu byly čteny obsahy aktuálních zpráv o výdělcích matky i stěžovatele. Zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí neznamená, že odvolací soud nesmí přisvědčit odvolání jednoho z účastníků a prvostupňové rozhodnutí změnit. Učinit tak přitom může i tehdy, pokud se z větší části s právními a skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožní, jak se stalo i nyní. Ostatně v určitých případech může odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnit i bez jakéhokoli dalšího dokazování, neboť pochybení nalézacího soudu může spočívat i jen v právním hodnocení.
Celkově lze uvést, že nově stanovené výživné nepředstavuje nikterak extrémní částku, přičemž ani z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by ji reálně nebyl schopen hradit (ani to, že by nebyl schopen uhradit do jednoho měsíce dlužné výživné). Stěžovatelova obava, jak konkrétně matka nezletilých s penězi, které má stěžovatel zaplatit, naloží, pak není pro posouzení této věci relevantní, zvláště když se k ní dostatečně vyjádřil již odvolací soud.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu