ECLI:CZ:US:2019:1.US.4020.17.2
sp. zn. I. ÚS 4020/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vojtěcha Šimíčka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Pavly Fučíkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Ostravě, se sídlem Slévárenská 410/14, Ostrava - Mariánské hory, zastoupené Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 14 Kse 1/2017-126 ze dne 4. října 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen "exekutorský úřad"). Ve své ústavní stížnosti se domáhá zrušení v záhlaví identifikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, dle kterého se měla dopustit závažného kárného deliktu exekutora. Dle stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně chráněná práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo podnikat dle čl. 26 Listiny, a také zásadu žádného trestného činu bez zákona dle čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Nejvyššího správního soudu v posuzované věci sp. zn. 14 Kse 1/2017 vyplývá, že dne 4. 4. 2017 doručil předseda Okresního soudu v Ostravě (dále též "kárný žalobce") Nejvyššímu správnímu soudu kárnou žalobu ve věci stěžovatelky. Dle kárného žalobce se měla stěžovatelka dopustit kárného provinění tím, že jako soudní exekutorka současně vlastnila cca 96 % akcií společnosti HICRA REALITY a. s. (dále jen "HICRA REALITY") podnikající zejména v oblasti realitní činnosti a v oblasti pronájmu nemovitých věcí, a současně se dopustila vytvoření osobních a právních vazeb mezi HICRA REALITY a exekutorským úřadem. Tím dle kárného žalobce měla přenést část výkonu exekuční činnosti na HICRA REALITY jako třetí osobu a v konečném důsledku tím mohla ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. Kárný žalobce vytýkal stěžovatelce další jednání související s výše uvedeným, které mělo mít povahu kárného provinění.
3. Nejvyšší správní soud jako soud kárný ve věci dne 4. 10. 2017 konal jednání. Téhož dne vydal napadené rozhodnutí, jímž část kárné žaloby zastavil, část vyloučil k samostatnému projednání a z části (výrokem III.) stěžovatelku uznal vinnou z kárného provinění ohledně skutku popsaného shora a uložil jí pokutu ve výši 50 000 Kč.
4. Co se týče výroku III. o vině stěžovatelky, dle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka současně s výkonem exekutorské činnosti vlastnila od března 2011 přinejmenším do 30. 6. 2016 cca 96% obchodní podíl v HICRA REALITY, podnikající zejména v oblasti realitní činnosti a v oblasti pronájmu nemovitých věcí, a současně mezi HICRA REALITY a exekutorským úřadem vytvořila od května 2011 určité právní a faktické vazby. Tyto vazby byly dle Nejvyššího správního soudu způsobilé navodit dojem, že exekuční činnost vykonává namísto stěžovatelky HICRA REALITY nebo osoby za tuto společnost jednající. Tím stěžovatelka porušila §2 odst. 2, §3 odst. 2 a 5 §odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a dopustila se závažného kárného deliktu dle téhož zákona.
II. Ústavní stížnost
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud měl nepřípustně dojít k závěru, že pouhé vlastnictví obchodního podílu v obchodní společnosti, které právo nezakazuje, zakládá kárné provinění. Nadto takové vazby (i kdyby existovaly), nejsou právem zapovězeny a Nejvyšší správní soud též porušil právo stěžovatelky na podnikání. Nejvyšší správní soud měl stěžovatelce zasáhnout do jejího práva vlastnit majetek a rozhodnout v rozporu se zásadou žádného trestného činu bez zákona. Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným rozhodnutím ve vztahu k porušení §5 odst. 2 exekučního řádu. Pokud toto zákonné ustanovení neukládá žádnou povinnost, nelze dle stěžovatelky dovozovat porušení tohoto ustanovení, a napadené rozhodnutí je tak v rozporu se zásadou žádného trestného činu bez zákona. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší správní soud dopustil tzv. deformace důkazů, pokud došel k závěru, že její vazby na HICRA REALITY byly způsobilé vyvolat dojem o přenesení části výkonu její exekuční činnosti bez dostatečné opory v dokazování. Přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka brojí také proti postupu Nejvyššího správního soudu, že na jednání konaném v řízení o kárné žalobě měl uvést nové, pro stěžovatelku překvapivé důkazy, pokud současně stěžovatelka nemohla na základě obsahu spisu předložení těchto důkazů předvídat. Neměla tak dostatek prostoru pro přípravu na vyjádření k těmto důkazům, což má být v rozporu s právem vyjádřit se k věci a právem na obhajobu.
6. Dále se stěžovatelka domáhá zásady jednoty skutku kárné žaloby a napadeného rozhodnutí. Petit kárné žaloby totiž obsahoval formulaci, že se stěžovatelka skutečně dopustila přenesení části exekuční činnosti na společnost HICRA REALITY. Naopak, Nejvyšší správní soud posléze v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka se provinila tím, že v důsledku vazeb na HICRA REALITY pouze vytvořila dojem, že tato společnost za stěžovatelku vykonává exekuční činnost. Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nedostatečně odůvodnil závěr o závažnosti kárného deliktu stěžovatelky.
7. V dalších vyjádřeních účastníci toliko rozhojnili svou dosavadní argumentaci a setrvali na výše předestřených stanoviscích.
III. Hodnocení Ústavním soudem
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. V prvé řadě je třeba odmítnout námitku stěžovatelky brojící proti tomu, že ji Nejvyšší správní soud jako soud kárný uznal vinnou z kárného deliktu jen na základě prostého vlastnictví obchodního podílu v HICRA REALITY. Tak tomu v nyní projednávané věci není. Již z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že skutek, pro který byla stěžovatelka uznána vinnou, nespočívá v pouhém vlastnictví obchodního podílu, ale v následném vytvoření právních a faktických vazeb s exekutorským úřadem, které mohly vést k navození dojmu, že exekuční činnost vykonává někdo jiný. Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky a srozumitelně vysvětluje, že kárný delikt stěžovatelky nespočívá v majetkové účasti na akciové společnosti bez dalšího, ale hodnotí jej v celkovém kontextu jednání stěžovatelky. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zjevně nezasáhl do práva stěžovatelky vlastnit majetek, nezasáhl svým rozhodnutím do práva stěžovatelky podnikat ani nerozhodl v rozporu se zásadou žádného trestného činu bez zákona.
13. Ústavní soud také odmítl námitku dalšího porušení zásady žádného trestného činu bez zákona, a to v podobě údajné chybějící povinnosti vyplývající z §5 odst. 2 exekučního řádu, kterou měla stěžovatelka porušit. V prvé řadě lze konstatovat, že ve výroku napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepoukazuje pouze na porušení ustanovení §5 odst. 2 exekučního řádu. Výrok napadeného rozhodnutí zní tak, že stěžovatelka shora uvedeným skutkem porušila povinnosti stanovené §2 odst. 2, §3 odst. 2, a konečně §5 odst. 2 exekučního řádu. V průběhu disciplinárního řízení byly předmětem jednání skutky, kterými měla stěžovatelka uvedená ustanovení (souborně) porušit. Obsahem veškerých citovaných ustanovení jsou přitom povinnosti a zásady exekutorské činnosti, kterých si stěžovatelka, jakožto profesionálka, musela být vědoma. Odkaz na ustanovení §5 odst. 2 exekučního řádu je nutné chápat ve spojení s dalšími výše uvedenými ustanoveními zákona ve výroku napadeného rozhodnutí, a nikoli toliko izolovaně, jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Nelze tedy bez dalšího tvrdit, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kárném provinění stěžovatelky na základě porušení ustanovení zákona, které nestanoví přímou povinnost, příp. výlučně podle §5 odst. 2 exekučního řádu. Nadto Ústavní soud znovu uvádí, že napadené rozhodnutí dále v odůvodnění rozvádí, jaké povinnosti stěžovatelka porušila a proč byla za své jednání uznána vinnou. Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí zjevně není v rozporu se zásadou žádného trestného činu bez zákona, pokud už z výroku jasně vyplývá, jaké povinnosti stěžovatelka porušila. Tomu odpovídá i odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Co se týče námitek proti nedostatku důkazů a odůvodnění ohledně závěru o způsobilosti právních a faktických vazeb mezi stěžovatelkou a HICRA REALITY, Ústavní soud k tomu konstatuje, že napadené rozhodnutí plně obstojí. Tyto námitky stěžovatelky představují spíše nesouhlas se závěry napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatelka odkazuje ve vztahu k tvrzené deformaci důkazů na nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125) a nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), Ústavní soud k tomu konstatuje, že tyto odkazy jsou zcela obecné a nelze z nich seznat, čím by měly být k nyní posuzované věci přiléhavé. Kromě toho napadené rozhodnutí zjevně vyhovuje požadavkům ustálené praxe Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů došel ke zjištěným skutkovým závěrům, a tato zjištění řádně odůvodnil.
15. Pokud dále stěžovatelka namítala porušení práva na obhajobu a práva vyjádřit se ke všem důkazům, Ústavní soud k tomu uvádí, že na jednání při předložení nových důkazů soudem měla stěžovatelka možnost se vyjádřit, případně požádat o odročení jednání. Tuto možnost však stěžovatelka, mimo jiné na jednání zastoupena dvěma advokáty, nevyužila.
16. Ústavní soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci byla zachována totožnost skutku. V tomto ohledu Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle které je totožnost skutku dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Současně mezi popisem skutku v kárném návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu nemusí být úplná shoda (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1510/18 ze dne 27. 12. 2018, bod 14). Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje a nevybočuje z ústavních standardů popsaných shora. Skutek ve výroku napadeného rozhodnutí totiž - stejně jako v kárné žalobě - sestával právě z vytvoření určitých právních a faktických vazeb mezi stěžovatelkou a HICRA REALITY.
17. Pro posouzení ústavní stížnosti (a tvrzeného porušení práva na obhajobu) je rovněž podstatné, že z protokolu z jednání před kárným soudem vyplývá, že předseda kárného senátu i kárný žalobce při jednání několikrát zdůraznili, která otázka je pro posouzení případu stěžovatelky klíčová. V průběhu jednání tak bylo patrné, že podstatnou je právě otázka, jak působily právní a faktické vazby navenek (k tomu lze odkázat například č. l. 100, 106 nebo 114 spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 1/2017).
18. Pro závěr o tom, že k porušení práva stěžovatelky na obhajobu nedošlo a že dokonce nemohlo být ani ohroženo, je tak podstatné, že (kromě zachování totožnosti skutku) bylo rozhodnutí s částečně rozdílným zněním popisu skutku ve srovnání s kárným návrhem zcela předvídatelné ze způsobu vedení řízení kárným soudem (tj. z průběhu nařízeného jednání). Stěžovatelce, která byla v kárném řízení řádně zastoupena, tak bylo prokazatelně seznatelné, jakým směrem se řízení o kárné žalobě ubírá. Konkrétní znění výroku III. napadeného rozhodnutí tak ani nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé.
19. Závěrem Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem odůvodnění ve vztahu k posouzení závažnosti kárného deliktu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že obecné soudy jsou ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny při svém rozhodování povinny respektovat určité základní principy spravedlivého procesu, které zahrnují mimo jiné povinnost soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018, bod 58; tyto zásady se v obecné rovině uplatní i pro disciplinární řízení). Kvůli absenci odůvodnění by de facto ani nebyla možná žádná kontrola toho, proč soud v konkrétním případě rozhodl tak, jak rozhodl (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019, bod 15). Těmto základním požadavkům však napadené rozhodnutí kárného soudu vyhovuje. Z odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně vyplývá, proč soud kvalifikoval jednání stěžovatelky jako závažný kárný delikt, a to i ve srovnání s jiným případem z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
20. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelky, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu