ECLI:CZ:US:2019:1.US.4075.18.1
sp. zn. I. ÚS 4075/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti BB WEST CZ s. r. o., se sídlem Úherecká 523, Líně, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 10 Co 311/2018-101 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. října 2018 č. j. 20 C 266/2018-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2018 a doplněné podáním ze dne 17. prosince 2018, navrhovala podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a právo na spravedlivý proces - procesní rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V právní věci žalobců Renée Zedníčkové a Jana Zedníčka proti žalované stěžovatelce, o určení vlastnictví k nemovitosti a o vyklizení nemovité věci, Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 17. října 2018 č. j. 20 C 266/2018-71 o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl tak, že žalované stěžovatelce se zakazuje nakládat s pozemkem, jehož součástí je stavba v k. ú. Plzeň. K odvolání, podanému stěžovatelkou, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 10 Co 311/2018-101 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jako kupující uzavřela s žalobci jako prodávajícími kupní smlouvu a smlouvu o advokátní úschově, jejímž předmětem byla koupě předmětné nemovitosti. Stěžovatelka všechny povinnosti ze smlouvy řádně a včas splnila, včetně uhrazení kupní ceny. Přes uvedené žalobci měli od kupní smlouvy odstoupit, a to po 13 měsících od zápisu vlastnického práva k nemovité věci ve prospěch stěžovatelky. Prvnímu návrhu na vydání předběžného opatření nebylo žalobcům vyhověno, proto stěžovatelka nebyla žádným způsobem omezena v nakládání s předmětnou nemovitostí a v rámci své obchodní činnosti se rozhodla předmětnou nemovitost prodat dalšímu zájemci. Žalobci proto podali druhý návrh na vydání předmětného opatření.
4. Podle názoru stěžovatelky se ve věci rozhodující soudy nevypořádaly s jejími vznesenými námitkami, konkrétně s námitkou neexistence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, který není tvrzen ani prokazován, dále námitku neexistence právní a faktické propojenosti obou smluv a námitku neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy na nemovitou věc a od smlouvy o prodeji projektu. Stěžovatelka má za to, že žalobci žádným způsobem neosvědčili protiprávnost postupu stěžovatelky při převodu předmětné nemovitosti, napadená rozhodnutí nemají zákonný podklad a jsou projevem svévole nalézacího a odvolacího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
11. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu