ECLI:CZ:US:2019:1.US.430.18.1
sp. zn. I. ÚS 430/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, na základě substituční plné moci zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem, se sídlem tamtéž, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 11 Co 281/2017-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. února 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení výroku I. v rozsahu určení práv na náhradu nákladů řízení a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 11 Co 281/2017-348. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále je "Ústava") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1, 2 a 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. ledna 2017 č. j. 21 C 127/2014 ve věci žalobkyně SPIRIT FINANCE, a. s., proti žalované stěžovatelce a Městské části Praha 21 o 62 142 945,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů každému ze žalovaných ve výši 1 261 062 Kč (výroky II. a III.).
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním žalobkyně. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému - Městské části Praha 21 náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 168 141,60 Kč (výrok III.).
4. Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. června 2018 č. j. 25 Cdo 1503/2018-403 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebylo ani důvodu, aby rozhodná právní otázka povinnosti obce k udělení souhlasu s umístěním stavby na pozemcích v jejím vlastnictví byla posouzena jinak.
5. Proti rozhodnutí dovolacího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 3. září 2019 sp. zn. I. ÚS 3042/18 odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
6. Žalobkyně rovněž podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 11 Co 281/2017-348, který je napaden touto ústavní stížností, ústavní stížnost, která směřovala proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku. Ústavní soud usnesením ze dne 27. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 446/18 podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti Městskému soudu v Praze vytýkal, že mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, čímž mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť mu není garantováno, že může využít všech účinných a účelných prostředků obrany svých práv před soudem, aniž by mu tyto účelně vynaložené prostředky byly při úspěchu ve věci nahrazeny. Podle názoru stěžovatele je právní zastoupení prostřednictvím externího advokáta ve sporné agendě vyjádřením povinnosti péče řádného hospodáře a současně i vyjádřením vlastnického práva a oprávnění nakládat s vlastními (svěřenými) prostředky tak, aby nedošlo ke krácení majetku hlavního města Prahy.
8. Stěžovatel rovněž namítal porušení zásady rovnosti stran, neboť mu není umožněno efektivně se domáhat svých práv, přesto, že je to jeho povinností výslovně stanovenou zákonem.
9. Stěžovatel je si vědom svého specifického postavení v rámci tuzemských územních samosprávných celků, na druhé straně předmět sporu napadeného rozsudku vyžadoval vysoce specializovanou odbornost, rozsáhlou zkušenost s účastí v soudních řízeních a podrobnou znalost hmotné i procesní úpravy hned několika odvětví práva. Podle názoru stěžovatele závěry o tom, že určitý subjekt, včetně stěžovatele, disponuje dostatečným právním zázemím, je třeba odůvodňovat výhradně na základě posouzení skutečného stavu právního zázemí takového subjektu, a to ve vztahu k úkolům, které právní odbor takového subjektu musí běžně řešit a ve vztahu k účelnosti vynaložení takových nákladů k cíli určitého soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
13. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Ústavní soud poznamenává, že argumentačně prakticky totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se zabýval kupříkladu již v usneseních ze dne 23. dubna 2019 sp. zn. IV. ÚS 2377/18, ze dne 23. dubna 2019 sp. zn. IV. ÚS 4280/18 a ze dne 14. června 2019 sp. zn. IV. ÚS 1439/19. Vzhledem k tomu, že závěry v těchto rozhodnutích učiněné dopadají plně i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
15. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
16. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, a to zejména z důvodu, že stěžovatel disponuje patřičným materiálním a personálním vybavením k tomu, aby byl schopen sám kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v řízení před soudem. Daný spor je podle názoru odvolacího soudu sice veden o značnou finanční částku a nelze jej považovat za spor jednoduchý, svou povahou však nijak nevybočuje z agendy, kterou se stěžovatel musí zabývat a k jejímuž zajištění zcela nepochybně je materiálně i personálně dostatečně vybaven. Veden uvedenými závěry rozhodl odvolací soud i o nákladech odvolacího řízení.
17. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud nedovodil žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
18. Ke vznesené námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení této zásady se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Stěžovatel dovozuje porušení zásady rovnosti účastníků v tom, že mu není garantováno využití všech účinných a účelných prostředků obrany svých práv před soudem, aniž by mu tyto účelně vynaložené prostředky byly při úspěchu ve věci nahrazeny. Pokud se stěžovatel na základě této argumentace dovolává zásady rovnosti účastníků, je třeba připomenout, že tato má reflexi výlučně procesní. Přitom není důvod pochybovat o tom, že se mu náležitého postavení účastníka soudního řízení dostalo. V posuzované věci tedy nebylo namítané porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavním soudem shledáno.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu