ECLI:CZ:US:2019:1.US.520.19.1
sp. zn. I. ÚS 520/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 27 Cdo 5540/2017-191, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017 č. j. 14 Cmo 519/2016-148 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2016 č. j. 54 Cm 29/2011-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 11. 12. 2010 společnosti Asociace hydroenergetiků - služby, s. r. o. v likvidaci (dále jen "Asociace"). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud připomněl, že valná hromada Asociace konaná dne 11. 12. 2010 byla svolána v souladu s §129 odst. 2 věta druhá obch. zák., když nejprve dne 17. 10 2010 čtyři společníci, jejichž vklady dosahují alespoň 10 % základního kapitálu, požádali jednatele o svolání valné hromady na 18. 11. 2010 a jejich žádosti nebylo vyhověno. Valná hromada byla proto svolána dvaceti společníky pozvánkou ze dne 22. 11. 2010, a to na 11. 12. 2010. Proti přítomnosti JUDr. Mikysky na valné hromadě dne 11. 12. 2010 žádný z přítomných společníků (včetně stěžovatele) na začátku a ani v průběhu valné hromady nebrojil; na základě shodných tvrzení účastníků (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud konstatoval, že JUDr. Mikyska nebyl na předmětné valné hromadě přítomen jako zástupce jednoho ze společníků. Zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by JUDr. Mikyska jakkoliv zasahoval do průběhu valné hromady a do samotného rozhodování společníků. Soud naopak považoval za zcela zjevné, že JUDr. Mikyska podal právní výklad k problematice ukončení činnosti Asociace až na požádání společníků. Výklad byl podán za situace, kdy valná hromada zcela vyloučila způsob ukončení činnosti Asociace jejím prodejem. Odvolací soud uzavřel, že se závěrem soudu prvního stupně se ztotožňuje a pouze pro úplnost dodává, že o zrušení s likvidací platně rozhodla valná hromada dne 2. 4. 2011.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatel při formulaci dovolací otázky nepřípustně zpochybnil skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vycházel a podle něhož - jak výše připomenuto - JUDr. Mikyska do průběhu valné hromady ani do rozhodování společníků nezasahoval. Dovolací soud k tomu uvedl, že správnost skutkového zjištění v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Soud konečně připomněl, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené stěžovatelem - správné, vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání zformuluje sám stěžovatel.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul dosavadní procesní vývoj a obdobně jako v dovolání spatřuje důvody pro neplatnost rozhodnutí valné hromady ze dne 11. 12. 2010 v tom, že na valné hromadě byl přítomen JUDr. Mikyska, který ovlivňoval její průběh. Stěžovatel uvedl, že všechny tři soudy se argumentací týkající se zpochybnění svolání valné hromady vůbec nevypořádaly a ani nevysvětlily, v čem jsou závěry dovozované stěžovatelem vadné.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že již krajský soud jasně uvedl postup svolání valné hromady Asociace na den 11. 12. 2010, a to i s připomenutím jednání valné hromady dne 16. 10. 2010. Obdobně ani vrchní soud neshledal porušení právního předpisu nebo společenské smlouvy, když pouze takový závěr by mohl být důvodem pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady podle §131 obch. zák. Argumentace odvolacího soudu je ve vztahu k přijatému závěru jasná a úplná. Obdobně uzavřel také Nejvyšší soud, který důrazně (s připomenutím vlastní judikatury) připomněl, že dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatnil ve svém návrhu i odvolání, a jimiž se Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích a Vrchní soud v Praze podrobně zabývaly. Argumentace stěžovatele však obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu