ECLI:CZ:US:2019:1.US.633.19.2
sp. zn. I. ÚS 633/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Arcibiskupství pražského, Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 28 Cdo 2600/2018-202 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018 č. j. 4 Co 10/2017-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") označená v záhlaví, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného soudního spisu, obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice (Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) podala žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tvrzením, že byla na svých právech dotčena rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 8. 6. 2016 č. j. SPU 293692/2016/520100//R1264/RR19909 a č. j. SPU 296981/2016/520100//R1264/RR19944, kterými byly stěžovateli vydány specifikované pozemky v katastrálních územích Těšenov a Řeženčice podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 15 C 28/2016-97.
K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud rozsudek krajského soudu změnil v záhlaví označeným rozsudkem tak, že se stěžovateli pozemky nevydávají. Podle něj posouzení restitučního nároku stěžovatele záleželo jen na výkladu podústavního práva. Ani stěžovatelem zmiňovaný přístup in favorem restitutionis v daném ohledu nepřestavuje žádné specifikum. Z hlediska restitučních předpisů nejde o nic jiného než projev teleologického výkladu. Uvedená zásada nezakládá žádné specifické postavení osob uplatňujících restituční nároky oproti jiným účastníkům soudních či správních řízení. V zákoně č. 428/2012 Sb. jsou podle vrchního soudu stanoveny jiné podmínky pro vydání majetku v závislosti na povaze povinné osoby. Zatímco původní církevní majetek spravovaný nejprve Pozemkovým fondem České republiky (nyní Státním pozemkovým úřadem jako jeho nástupcem) a Lesy České republiky, s. p., je při splnění zákonných podmínek vydáván bez dalšího zkoumání účelového určení tohoto majetku, jinak je tomu u jiného státního majetku, s nímž hospodaří ostatní povinné subjekty. Jeho vydání je pojato jako výjimka a je spojeno s charakterem daného majetku. Majetek jiných povinných osob je totiž zpravidla účelově vázán s plněním jejich úkolů. Podmínku "funkční souvislosti" s nemovitostí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává, stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vrchní soud vyložil jako podmínku skutečné užitné souvztažnosti. Z ekonomického hlediska se bude tato souvztažnost projevovat tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či využívání nemovitosti jiné. Funkční souvislost však nemůže být odvozována od souvislosti vlastnické či od toho, že výnosy z jedné nemovitosti byly užívány pro provoz jiné nemovitosti. Tento výklad podle vrchního soudu odpovídá i důvodové zprávě k zákonu č. 428/2012 Sb. Vrchní soud tak shledal, že funkční souvislost nebyla v posuzované věci naplněna jen tím, že sporné pozemky bezprostředně souvisely s jinými pozemky ve vlastnictví účastníka a v minulosti je vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu. Nešlo totiž o souvislost funkční, ale souvislost vlastnickou a spotřební. Stejně tak podle vrchního soudu nezakládají funkční souvislost ani další skutečnosti, totiž že oba pozemky tvořily jediné knihovní těleso v pozemkové knize a jsou součástí zvláště chráněného území podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nebo že sousedí s vodní plochou rybníka či se na nich nachází stejný vodní tok.
Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením. Uvedl, že výkladem pojmu "funkční souvislost" v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se ve své judikatuře již zabýval. Funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci; ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena. Funkční souvislost nemůže být podle Nejvyššího soudu odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota těchto nemovitostí, z územní blízkosti či sousední polohy nemovitostí, ze skutečnosti, že nemovitosti tvořily jedno knihovní těleso, ani z toho, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako výnosy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků. Zodpovězení dovolatelem nastíněné otázky hmotného práva, "zda je dána funkční souvislost v případě kaskády rybníků", by podle Nejvyššího soudu bylo jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve sporu, nehledě již na to, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti.
II
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud a vrchní soud popřely ústavní rozměr věci a odmítly zohlednit zásahu in favorem restitutionis. Znovu tak stěžovateli odejmuly restitučně obnovené vlastnictví.
Stěžovatel uvedl, že pozemky, o něž žádal, naplňují podmínky tzv. funkční souvislosti mezi rybníkem a břehovými pozemky a ve skutečnosti předmětné rybníky tvoří soustavu či kaskádu rybníků propojenou jediným přítokem. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odmítl zabývat otázkou, zda mezi jím vlastněným rybníkem a zbývajícími rybníky kaskády vztah funkční souvislosti existuje, důvod pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost tedy nebyl naplněn. Jako rozporné s principy spravedlnosti a zásadami restitučního zákonodárství vnímá závěry soudů, že funkční souvislost podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není sama o sobě dána mezi rybniční plochou a jejím břehem.
III
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že přípustnosti dovolání bránila skutečnost, že se odvolací soud při výkladu pojmu "funkční souvislost" v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyrovnání neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, 28 Cdo 883/2016 a usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 4835/2016). Dovolání stěžovatele nebylo přípustné také z důvodu, že pozemky p. č. 776/6, 778/4, 777/1, 784/2, 786/4, 795/1 a 795/2 v k. ú. Těšenov a pozemky p. č. 249 a 250 v k. ú. Řeženčice vedlejší účastnice nevlastní, ani se jí podle zákona č. 428/2012 Sb. nevydávají. Zcela zjevně tak nebyly naplněny předpoklady uvedené v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež stanoví, že povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona [nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních]. Podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. mezi pozemky, které stěžovatel nevlastní, ani se mu podle tohoto zákona nevydávají, a dalšími pozemky, které oprávněná osoba taktéž nevlastní, ani se jí podle tohoto zákona nevydávají.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření dále odkázal na svůj závěr, že zodpovězení stěžovatelem nastíněné otázky hmotného práva "zda je dána funkční souvislost v případě kaskády rybníků" by bylo s ohledem na výše uvedené jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu. Dodal, že i kdyby jím byla citovaná otázka vyřešena kladně, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že ve věci nejsou naplněny podmínky ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud "odmítl odůvodnit" závěr o nepřípustnosti dovolání k řešení otázky, zda je dána funkční souvislost v případě kaskády rybníků, je podle vyjádření Nejvyššího soudu zcela nepřípadná, neboť napadené usnesení je řádně, stručně odůvodněno v souladu s ustanovením §243f odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle vyjádření vrchního soudu postrádá stěžovatelova argumentace ústavní rozměr. Stěžovateli bylo umožněno v řízení uplatnit veškerá jeho procesní práva, k věci a k provedeným důkazům se vyjádřit, navrhovat vlastní důkazy a i jinak se řízení řádně účastnit. Podstatou jeho ústavní stížnosti je podle vrchního soudu pouhá polemika se závěry soudů na úrovni podústavního práva. Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se jak Nejvyšší soud, tak vrchní soud dostatečně vypořádaly se zásadou in favorem restitutionis. Stát má právo si ve svém zákonodárství stanovit podmínky pro vydání restitučního majetku. Soudy neposoudily otázku funkční souvislosti v rozporu s hmotným právem a nevybočily přitom z mezí daných judikaturou Ústavního soudu. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že stěžovatel ve své argumentaci absolutizuje zásadu in favorem restitutionis a přehlíží text zákona a účel §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Ústavní soud sice podle vedlejší účastnice požaduje, aby byly restituční předpisy vykládány co nejvstřícněji k oprávněným osobám, nelze ovšem přehlížet, že zákon č. 428/2012 Sb. od ostatních restitučních předpisů vykazuje určité odchylky. Mezi ně patří i podmínka funkční souvislosti a úprava náhrady za majetek, který se nevydává. Vedlejší účastnice zdůraznila, že funkční souvislost může vyplývat jen z faktické užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání. V této souvislosti vedlejší účastnice odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1235/18), která podle jejího názoru dopadá i na nyní projednávanou věc. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
Ústavní soud nezasílal stěžovateli vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení k replice, neboť v nich nebyly obsaženy žádné nové skutečnosti.
V
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VI
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně na posouzení, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
Ústavní soud se neztotožnil s námitkou porušení zásady in favorem restitutionis, tj. interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivěji. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94.). Ústavní soud nezpochybňuje závěr, že tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní normy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není přitom důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze opomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.
Nejvyšší soud i vrchní soud reflektovaly skutečnost, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu. Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. Ústavní soud konstatuje, že nevydáním části majetku za současné úpravy paušální finanční náhrady byl zřetelně vyjádřen úmysl zákonodárce, který má jasný odraz i v textu zákona.
Součástí zákonného vymezení, který majetek se vydává a který nikoli, je i §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o jehož výklad se vedl spor. Konkrétně šlo o výklad podmínky funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání je požadováno, s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. Vrchní soud při výkladu zákona zohlednil, že jde o dodatečnou podmínku, na jejímž splnění je vázáno vydání nemovité věci státem či státní příspěvkovou organizací, státním fondem, státním podnikem a jinou státní organizací, a to na rozdíl od vydání nemovité věci Pozemkovým fondem České republiky či Lesy České republiky, s. p., u nichž tato podmínka stanovena není. Vrchní soud poukázal na důvodovou zprávu, podle níž nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Odkázal též na část důvodové zprávy, která obecně předpokládá, že majetek vydaný podle §7 zákona č. 428/2012 Sb. nebude mít velký rozsah s ohledem na podmínky jeho vydání. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, které postihlo rovněž důvody, proč se liší podmínky vydávání u Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od ostatních povinných subjektů uvedených v §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud i vrchní soud přesvědčivě odůvodnily, proč funkční souvislost nemovitostí zmíněnou v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vykládají jako skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz. Z ekonomického hlediska tuto souvztažnost vnímaly tak, že jedna nemovitost je předpokladem fungování nemovitosti druhé, nepůjde však jen o pouhou souvislost právní (vlastnickou) či spotřební. Výklad provedený v napadených rozhodnutích reflektuje text zákona č. 428/2012 Sb., jeho vnitřní vazby a je komplementárně podpořen zněním důvodové zprávy, která vypovídá o úmyslu zákonodárce. Zásady in favorem restitutionis by bylo možno se úspěšně dovolat zejména tehdy, umožňoval-li by text zákona s přihlédnutím k tradičním výkladovým metodám více výkladů, které by byly podobně přesvědčivě odůvodnitelné. Takový případ však v posuzované věci nenastal, jelikož stěžovatel proti přesvědčivému výkladu Nejvyššího soudu a vrchního soudu, který zohlednil i konkrétní smysl vykládaného ustanovení, postavil svou interpretaci zákona, která se přesvědčivosti výkladu soudů zdaleka nepřibližuje ani z hlediska jazykového, ani z hlediska smyslu vykládaného ustanovení patrného z důvodové zprávy.
S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice sporné pozemky nevlastní, ani se jí podle zákona č. 428/2012 Sb. nevydávají, nemohly být naplněny předpoklady uvedené v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež stanoví, že povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
Ústavní soud připomíná, že již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1235/18 a II. ÚS 4297/18 odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné ve věcech, v nichž Nejvyšší soud zaujal shodný výklad §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. V řízení, které bylo ukončeno zmíněnými usneseními, byly přitom uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto odkazuje také na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu