ECLI:CZ:US:2019:1.US.687.19.1
sp. zn. I. ÚS 687/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Františka Kyseľa, zastoupeného JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova 1567/25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 161/2018-32 ze dne 22. ledna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ve věci náhrady škody cestujícím v letecké dopravě. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obvodní soud napadeným rozsudkem porušil jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku vyplývá, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 250 EUR s příslušenstvím proti žalované České aerolinie a.s. (dále jen "ČSA") - leteckému dopravci. Stěžovatel měl na den 31. 8. 2017 platnou a potvrzenou rezervaci na let u jiného leteckého dopravce. Tento letecký dopravce odepřel stěžovateli vstup na palubu letadla a následně zajistil náhradní let prostřednictvím ČSA do původního místa určení. Let ČSA byl však opožděn o více než tři hodiny a stěžovatel se tak domáhal na ČSA náhrady škody na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, protože se dle něj Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 na daný případ nepoužije. Dle čl. 3 odst. 3 uvedeného nařízení se tento předpis nepoužije na případy, kdy cestující cestují bezúplatně nebo za snížené ceny, které nejsou veřejnosti dostupné. Dle obvodního soudu tak stěžovatel využil služeb ČSA právě v tomto režimu.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Dle stěžovatele obvodní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce, a to tím, že rozhodl ve zjevném rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Dle stěžovatele se nařízení na posuzovaný případ uplatní, obvodní soud však čl. 3 odst. 3 uvedeného nařízení chybně vyložil. Stěžovatel dále s ohledem na bagatelní hodnotu sporu před obvodním soudem v ústavní stížnosti žádá Ústavní soud o kasační zásah z důvodu, že hrozí riziko, že soud svou chybnou interpretací může v budoucnu ohrozit stovky účastníků řízení.
5. Současně je napadený rozsudek dle stěžovatele nedostatečně odůvodněn. K předmětnému nařízení vydala Evropská Komise (dále jen "Komise") sdělení s názvem Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002, 2016/C 214/04 (dále též "Pokyny pro výklad nařízení"). Komise v bodě 2.2.2 Pokynů pro výklad nařízení uvádí, že výluka dle čl. 3 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 se vztahuje na zvláštní ceny letenek, které dopravci nabízejí svým zaměstnancům. Dle Stěžovatele tak obvodní soud rozhodl v rozporu s Pokyny pro výklad nařízení a tento rozdílný výklad nijak v napadeném rozsudku neodůvodnil. Chtěl-li se obvodní soud od Pokynů pro výklad nařízení odchýlit, měl podat předběžnou otázku soudnímu dvoru Evropské unie.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku obvodního soudu, proti kterému není přípustné odvolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu uvádí, že v jemu obdobné situaci se mohou nacházet stovky účastníků ročně. Ústavněprávní přesah své stížnosti pak spatřuje ve skutečnosti, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu podle něj vybočilo z mantinelů práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny, neboť je z jeho pohledu nedostatečné.
10. K povinnosti obvodního soudu vypořádat se s Pokyny pro výklad nařízení Ústavní soud konstatuje, že tyto pokyny ve formě sdělení Komise nejsou formálním pramenem práva, a pro obecné soudy tak nejsou závazné. Obvodní soud v dané věci aplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, s jehož použitelností se v nyní posuzovaném případě dostatečně vypořádal. Z čl. 3 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 pak dovodil, že nárok stěžovatele není oprávněný. Ke svým závěrům dospěl zcela přezkoumatelným způsobem. Odůvodnění napadeného rozsudku (jakkoliv stručné) tak v tomto ohledu nelze považovat za nedostatečné či vybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces.
11. Konečně k povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků Ústavní soud uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura rovněž připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
12. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud nepřijal argumentaci stěžovatele ohledně možného významu věci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Ústavní stížnost totiž zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, která je nutná pro závěr o významu pro větší počet potenciálních účastníků řízení tak, jak v ústavní stížností tvrdí stěžovatel. Ze stejného důvodu není možné přijmout ani další výjimky přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
13. Závěrem Ústavní soud podotýká, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však obsah ústavní stížnosti pouze rekapituluje námitky uplatněné před obvodním soudem. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obvodního soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
14. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže nespecifikoval a Ústavní soud tak s ohledem na míru obecnosti její formulace toliko konstatuje, že namítané porušení čl. 38 Listiny neshledal. Pakliže stěžovatel tuto námitku vznesl v souvislosti se stížním bodem, dle které bylo v dané věci na místě podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, lze konstatovat následující. Jak již bylo výše uvedeno, pro nyní projednávanou věc je podstatné, že pokyny ve formě sdělení Komise nejsou formálním pramenem práva, a pro obecné soudy tak nejsou závazné. Na předložení předběžné otázky strana sporu nemá právní nárok, přičemž ani v průběhu řízení před obvodním soudem nevyvstala v souvislosti s výkladem unijního práva potřeba jejího předložení.
15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu