ECLI:CZ:US:2019:1.US.784.19.1
sp. zn. I. ÚS 784/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1881/2018-154 ze dne 28. listopadu 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 344/2017-133 ze dne 15. listopadu 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-110 ze dne 26. června 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci o zaplacení částky 515 308,95 Kč s příslušenstvím. Usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem Městského soudu v Praze a mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny.
2. K porušení práv mělo dle stěžovatele konkrétně dojít tím, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily nárok vedlejšího účastníka, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník"), na vydání bezdůvodného obohacení, a řádně se nevypořádaly se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem, konkrétně s námitkou, že žaloba je proti dobrým mravům a námitkou nedostatku pasivní legitimace stěžovatele.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozhodl výrokem I. mezitímního rozsudku č. j. 21 C 243/2014-110 ze dne 26. 6. 2017, že je dán základ nároku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 515 308,95 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků p. č. 1293/1 a p. č. 1294/1 nacházejících se v obci Praha v katastrálním území Běchovice (dále jen "pozemky"). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel je vlastníkem souboru věcí tvořících biologickou čističku odpadních vod (dále jen "ČOV"), která se nachází na pozemcích vedlejšího účastníka, aniž by stěžovateli k umístění ČOV svědčil řádný právní titul. Soud prvního stupně v tomto ohledu uvedl, že vznik bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku je dán již samotnou skutečností, že vlastník pozemku je povinen strpět užívání stavby, čemuž by měla zároveň odpovídat povinnost vlastníka stavby poskytnout vlastníkovi pozemku za takové strpění náhradu. Jestliže však vlastník stavby náhradu neposkytuje, obohacuje se tím, že se jeho majetek z toho důvodu nezmenšuje. Námitku týkající se rozporu s dobrými mravy soud prvního stupně rovněž neshledal důvodnou, neboť stěžovatel v době nabývání vlastnického práva ČOV věděl, že ji nabývá bez pozemků, a rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat pouze v tom, že vedlejší účastník pozemky na stěžovatele bezúplatně nepřevedl, k čemuž vedlejší účastník nebyl povinen.
4. Proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání na základě §237 ve spojení s §241a odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť se dle jeho názoru odvolací soud při řešení otázky pasivní legitimace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015. Nejvyšší soud následně dovolání odmítl jako nepřípustné.
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
9. K námitce stěžovatele týkající se okolností, za kterých je bezdůvodné obohacení uplatňováno, a námitce dobrých mravů, Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelem podanou argumentaci považuje za zcela lichou. Jestliže totiž stěžovatel uvádí, že pozemky měly být bezplatně převedeny do jeho vlastnictví, neexistuje pro takový nárok na úrovni ústavního pořádku jakékoli opodstatnění. Rovněž argument, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s dobrými mravy jen proto, že dospěly k závěrům pro stěžovatele nepříznivým a že se nezabývaly zákonnými podmínkami pro výkon provozu ČOV, je nutné odmítnout jako zcela nerelevantní.
10. K námitce stěžovatele týkající se pasivní legitimace Ústavní soud jen stručně odkazuje na rozhodnutí obecných soudů, která obsahují vyčerpávající odůvodnění jejich závěru, že stěžovatel je pasivně legitimován (viz např. strana 6 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 21 C 243/2014-110 ze dne 26. 6. 2017, strana 3 a 4 rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 344/2017-133 ze dne 15. listopadu 2017 a strana 1 a 2 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1881/2018-154 ze dne 28. listopadu 2018). Obecné soudy při posouzení pasivní legitimace vycházely z ustálené rozhodovací praxe, své závěry řádně odůvodnily, přičemž poskytly i konkrétní relevantní odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za souladné s ústavněprávními principy, pročež není dán jakýkoli důvod pro další přezkum.
11. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny.
12. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu