infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.10.2019, sp. zn. II. ÚS 1011/19 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:2.US.1011.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1011.19.1
sp. zn. II. ÚS 1011/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Křenova 438/7, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 4 Tdo 1349/2018-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 6 To 389/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2017 sp. zn. 2 T 120/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod I.) a spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku s T. L. (bod II.), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců; k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč; a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky, Vojenské policie Armády České republiky, Městské policie hlavního města Prahy a obecní policie na dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody společně se spoluobviněným T. L. ve výši 62 022 Kč. Trestného jednání pod bodem I. se stěžovatel dopustil tím, že v úmyslu opatřit své družce neoprávněný prospěch spočívající v neoprávněném vylákání pojistného plnění vědomě porušil závazný pokyn policejního prezidenta č. 168/2009 o programu "dotazy do informačních systémů" a zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a bez řádného služebního důvodu provedl v informačních systémech lustraci J. D., jehož údaje následně použil na vytvoření fiktivní kupní smlouvy. Trestného jednání pod bodem II se stěžovatel dopustil tím, že společně se spoluobviněným v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění sepsali záznam o dopravní nehodě, která byla poškozenou pojišťovnou zaevidována jako škodní událost, na jejímž základě bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 62 022 Kč, ačkoliv k poškození vozidla došlo zjevně jindy a za jiných okolností. 3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k výroku o vině pod bodem II., výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině ve vztahu ke skutku pod bodem I. stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky, Vojenské policie Armády České republiky, Městské policie hlavního města Prahy a obecní policie na dobu 1 roku. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto. 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy rezignovaly na svou povinnost důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů. Nebylo zohledněno stěžovatelovo tvrzení, že se trestného činu nedopustil, ani skutečnost, že vyvrátil podstatný obsah nepravdivých tvrzení svědka P. (správně P. - pozn. Ústavního soudu). Obecné soudy opakovaně odmítly provést důkaz výslechem svědkyně P. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla stěžovateli kromě výše uvedených porušení základních práv způsobena újma spočívající ve ztrátě možnosti zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. 8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich právními závěry. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, řádně odůvodnily. 9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:2.US.1011.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1011/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 15. 10. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 3. 2019
Datum zpřístupnění 21. 11. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestná činnost
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1011-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 109196
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-11-22