ECLI:CZ:US:2019:2.US.105.19.1
sp. zn. II. ÚS 105/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem, sídlem Havlíčkova 404/2, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. prosince 2017 č. j. 2 T 103/2017-538, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2018 č. j. 11 To 22/2018-567 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 6 Tdo 1030/2018-26, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a také ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení ústavně zaručeného principu rovnosti účastníků řízení zaručeného ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny a principu zákonnosti trestnosti činu a trestu, který je garantován ustanovením čl. 39 Listiny.
Z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z toho, že neoprávněně odebíral elektrickou energii mimo měřící zařízení, tedy přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil takovým činem značnou škodu. Tím spáchal zločin krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Proto jej okresní soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let a tří měsíců. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Okresní soud stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní korporaci škodu ve výši 863 453 Kč. Ve zbytku jejího nároku ji však odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že se skutek popsaný ve výroku rozsudku stal a že jej spáchal stěžovatel, který tímto svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu krádeže.
Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že odvolání není důvodné a okresní soud provedl řádným způsobem všechny relevantní důkazy. Krajský soud se s argumentací i závěry okresního soudu plně ztotožnil a nepřisvědčil námitkám stěžovatele obsaženým v odvolání.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Podle soudu směřují námitky stěžovatele uplatněné v dovolání do oblasti skutkové a procesní, což znamená, že jeho námitky nelze podřadit pod žádný zákonem specifikovaný dovolací důvod, a to včetně namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá dle svého názoru nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování možného rozsahu a výše škody, jež měla vzniknout poškozené obchodní korporaci. Podle jeho mínění soudy ve svém rozhodnutí vytvořily extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými závěry a aprobovaly nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, ba dokonce v části dotýkající se stanovení rozsahu a výše vzniklé škody odůvodnění zcela chybí. Nedostatek důkazů napadá stěžovatel také obecně v otázce zjišťování samotného skutku, kterého se měl dopustit. Podle jeho mínění vyšly obecné soudy pouze z kontroly provedené pracovníky poškozené a nijak ji neověřily.
Stěžovatel dále svou argumentaci směřuje k otázce rozsahu neoprávněného odběru elektřiny, přičemž napadá způsob, jakým obecné soudy k této otázce přistoupily. Uvádí, že nedostal dostatek prostoru ke zpochybnění počátku neoprávněného odběru elektřiny. Dále napadá způsob výpočtu vzniklé škody, která dle jeho názoru není stanovena v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb., podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "energetický zákon"). V této souvislosti stěžovatel odmítá znalecký posudek, který určil výši způsobené škody, jakož i postup policejního orgánu, který nebyl nikým zpochybněn a jehož závěry, podle jeho mínění následně přejaté obecnými soudy, nemají oporu v provedeném dokazování. To stěžovatel považuje za porušení zásady rovnosti účastníků řízení stanovené čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále odkazuje na závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a nálezu sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781). Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že došlo k promlčení nároku poškozené obchodní korporace.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat výkladem a aplikací podústavního práva a hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel svou ústavní stížností směřuje mimo pravomoc, kterou Ústava České republiky Ústavnímu soudu svěřila, a staví ho do role obecných soudů.
Předložená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a vady vytýkané stěžovatelem v nich nelze zjistit. Okresní soud i krajský soud věnovaly dostatek prostoru způsobu stanovení výše vzniklé škody a umožnily stěžovateli uplatnit jeho práva v plné šíři. Z rozhodnutí není patrné, že by obecné soudy nekriticky přejaly závěry policejního orgánu či závěry plynoucí ze znaleckého posudku. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se věnovaly námitkám stěžovatele uplatněným v průběhu řízení a důkazy předložené policejním orgánem podrobily dostatečnému zkoumání. Totéž lze říci o odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Dostatečný prostor je věnován jak skutkovým tak právním otázkám, jakož i námitkám stěžovatele.
Stěžovatel dále argumentuje výše citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/13. V něm je však výše vzniklé škody stanovena na základě právních předpisů (tj. postupem podle ustanovení §98a odst. 1 energetického zákona, a v návaznosti na to vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění pozdějších předpisů a účinné do 1. 2. 2016, resp. vyhlášky ministerstva průmyslu a obchodu č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli na základě skutkových zjištění soudů. V nyní posuzovaném případě však tento postup nebyl okresním soudem zvolen a soud se pokusil co nejvíce přiblížit škodě skutečné. Ústavní soud dále konstatuje, že tzv. výše domnělé škody stanovené podle právních předpisů se stanoví pouze v případě, kdy nelze její výši určit jinak. To plyne i z nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015 (N 141/78 SbNU 183). V něm Ústavní soud připomíná, že obecné soudy musí vzít v úvahu i jiné okolnosti, kterými se lze přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody, přičemž mohou využít i znalecké posudky. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů však neplyne, že by obecné soudy přistupovaly ke stanovení výše vzniklé škody s důrazem na její sankční charakter, jak namítá stěžovatel. Nezbytné je také připomenout, že obecné soudy při určení výše vzniklé škody postupovaly plně v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3363/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 86/81 SbNU 435) a dodržely všechny podmínky v něm uvedené. Naopak, pokud by postupovaly v souladu s názorem stěžovatele, mohly by se dostat s tímto nálezem do kolize.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu