ECLI:CZ:US:2019:2.US.1374.19.1
sp. zn. II. ÚS 1374/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele městys Sněžné, se sídlem Sněžné 55, zastoupeného JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 110, Nové Město na Moravě, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 2. 2019 č. j. 7 C 339/2017-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); namítá též porušení čl. 101 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") přiznal žalobkyni Lucii Schäferové proti stěžovateli částku 5 640 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že na předmětných pozemcích žalobkyně existuje veřejně přístupná účelová cesta, čímž dochází k omezení vlastnického práva žalobkyně. Předmětnou cestu nalézací soud považuje za veřejné prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o veřejně přístupný prostor, který může každý užívat bez omezení. Žalobkyni proto náleží náhrada za omezení jejího vlastnického práva; přičemž dle judikatury Nejvyššího soudu je povinným subjektem obec, v jejímž katastrálním území se předmětné pozemky nacházejí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3382/2010). Není-li smluvně upraveno obecné užívání veřejného prostranství, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu. Ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších přepisů, je třeba vykládat tak, že každý smí užívat pozemní komunikace bezplatně, nikoli, že by vlastníku pozemku neměla vzniknout náhrada za jeho užívání. Výši náhrady nalézací soud určil dle výše nájemného. Závěrem konstatoval, že se žalobkyně nedopustila zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti právnímu závěru nalézacího soudu, že sporné pozemky žalobkyně představují veřejné prostranství. Předmětná příjezdová cesta k rekreačním objektům byla vybudována se souhlasem právních předchůdců žalobkyně, kteří tím sami omezili své vlastnické právo, a stěžovatelka nemá proto právo na náhradu. Napadené rozhodnutí nalézacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem nalézacího soudu ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, neboť mu v posuzované věci žádný užitek nevznikl, naopak žalobkyni poskytuje plnění ve formě údržby předmětné přístupové cesty. Dále namítá, že žalobkyně zabraňuje veřejnosti v přístupu na příjezdovou komunikaci; žalobu z titulu bezdůvodného obohacení tak stěžovatel považuje za rozpornou s dobrými mravy. Stěžovatel je dle svého přesvědčení slabší stranou sporu, bagatelnost žalované částky jeho pozici oslabuje. Zdůrazňuje, že v posuzované věci se sice jedná o částku bagatelní, zásah do základních práv a svobod je však natolik intenzivní, že se jedná o otázku zásadního právního i věcného významu nejen pro stěžovatele, ale i pro další obce. Ústavní přesah stěžovatel spatřuje v rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a v nepřípustné libovůli spočívající v odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Ústavní soud tak obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu (ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní), a to z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzovaném případě stěžovatel brojí proti rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl zavázán k zaplacení částky 5 640 Kč s příslušenstvím. Je tak zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost spadá právě do okruhu věcí bagatelního významu a její důvodnost by mohlo založit pouze zcela extrémní pochybení obecného soudu. Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Ostatně jej fakticky neidentifikoval ani stěžovatel, který ve své ústavní stížnosti pouze rozporuje nalézacím soudem provedenou interpretaci a aplikaci podústavního práva, což je ovšem primárně záležitostí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu