ECLI:CZ:US:2019:2.US.145.19.1
sp. zn. II. ÚS 145/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pěkného, právně zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti výroku V. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017 č. j. 231 C 151/2009-273 a výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018 č. j. 44 Co 319/2018-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ve výrocích o náhradě nákladů řízení a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal náhrady škody v částce 151 465 Kč s přísl., jež mu vznikla v důsledku zatečení do bytu dne 21. 6. 2007 a 18. 12. 2007 na prostorách bytu a na movitých věcech. Ve vztahu k 1. žalovanému tak činil jako vůči pronajímateli bytu, ve vztahu k 2. žalovanému jako vůči řemeslníkovi, který prováděl opravu střechy na domě. Soud prvního stupně žalobě vyhověl ve vztahu k 1. žalovanému v celém rozsahu, když shledal jeho odpovědnost za škodu ve smyslu §420 odst. 1 a §687 odst. 1 obč. zák. v porušení povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, ve vztahu k 2. žalovanému společně a nerozdílně s 1. žalovaným jen co do částky 10 788,50 Kč, kdy shledal jeho odpovědnost za škodu dle §415 obč. zák., tedy v porušení prevenční povinnosti v rámci provádění díla řádně zabezpečit střechu dočasně zbavenou střešní krytiny před povětrnostními vlivy, a to pouze ve vztahu k zatečení dešťovou vodou dne 21. 6. 2007. Rozsah a výši škody zatečením dne 21. 6. 2007 určil jednak obsahem znaleckého posudku č. 2377-24/17, obsahem účastnické výpovědi žalobce a znaleckého posudku č. 745/2016, dále doklady, předloženými žalobcem ohledně zakoupení nových věcí a dospěl tak k částce 77 388 Kč. Vzhledem k tomu, že za 2. žalovaného pojišťovna Kooperativa uhradila částku 66 599,50 Kč, zbývalo k úhradě právě 10 788,50 Kč.
3. Výrok o náhradě nákladů řízení státu soud odůvodnil §148 odst. 1 o. s. ř., výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným §142 odst. 1 o. s. ř. Podle soudu byl žalobce vůči tomuto žalovanému ve věci částečně úspěšný v rozsahu částky 10 788,50 Kč, rozsahu částky 140 676,50 Kč byl neúspěšný, jeho úspěch byl ze 7,1 %, neúspěch v rozsahu 92,9 %, proto je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému 85,5 % jeho nákladů řízení. Soud neaplikoval §142 odst. 3 o. s. ř. a nepřiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení z důvodu, že nárok proti 2. žalovanému nebyl dán v celém rozsahu, žalovaný neodpovídá za celou způsobenou škodu, žaloba byla proti jeho osobě nedůvodná v rozsahu poškození způsobeného zatečením technologické vody. Jiná by byla situace, kdyby nárok uplatněný proti 2. žalovanému byl důvodný v celém rozsahu co do základu, pouze výše plnění by závisela na znaleckém posudku, což nebyl případ projednávané věci.
4. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku I. a VII. podal odvolání 2. žalovaný, proti výroku V. pak žalobce. Žalobce své odvolání odůvodnil tím, že v této části rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. namísto §142 odst. 3 o. s. ř., neboť v daném případě rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, když odpovědnost žalovaných byla dána, otázkou však zůstával rozsah poškození.
5. Odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným změnil tak, že žaloba se ve vztahu k 2. žalovanému i co do částky 10 788,50 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit 2. žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 171 966 Kč (výrok II.) a zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 477,10 Kč (výrok III.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byly splněny podmínky pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř., neboť v základu nároku na náhradu škody měl plný úspěch a podle znaleckého posudku byla stanovena výše škody, za kterou oba vedlejší účastníci odpovídají ať již jednotlivě, či společně a nerozdílně, tj. rozsah odpovědnosti za škodu prvního a druhého vedlejšího účastníka. Oba soudy podle stěžovatele nedostály své povinnosti a svá rozhodnutí o nákladech řízení řádně neodůvodnily.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku nalézacího a odvolacího soudu. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
8. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177). Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
9. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Pokud obecné soudy postupovaly dle této zásady, nelze v tom spatřovat porušení práva stěžovatele. Jak soud prvního stupně, tak návazně i soud odvolací, totiž řádně odůvodnily, proč nelze vycházet ze stěžovatelovy mylné premisy, že se jednalo o případ, kdy měl být aplikován §142 odst. 3 o. s. ř. Žaloba na 2. žalovaného byla nedůvodná nejen co do výše, nýbrž i co do základu, a oba soudy se shodly, že musí být zamítnuta (dle soudu prvního stupně částečně, dle odvolacího zcela). Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje právě s uvedeným závěrem obecných soudů, v němž se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr.
10. Lze tady uzavřít, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu