ECLI:CZ:US:2019:2.US.1482.19.1
sp. zn. II. ÚS 1482/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Š. a I. K., obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 15 To 8/2019-829 ze dne 12. 2. 2019, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a I. S. a R. S., obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze; z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadají konkrétně výrok, jímž krajský soud jako odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zabrání věci. Rozhodnutím krajského soudu bylo podle stěžovatelů porušeno jejich právo na ochranu majetku a zásada rovnosti všech vlastníků podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 16 T 163/2018 vyplývá, že stěžovatelé vystupovali jako poškození v trestním řízení vedeném před okresním soudem. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 10. 2018 byl obžalovaný odsouzen za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se, stručně řečeno, dopustil tím, že v červenci 2014 přijal částku ve výši 1 980 000 Kč jako vypořádání podílového spoluvlastnictví a při vědomí svých závazků vůči stěžovatelům, vyplývajících ze dvou splatných směnek celkem na částku 5 000 000 Kč, přijaté finanční prostředky před stěžovateli jako věřiteli zamlčel a užil je k nákupu nemovitostí (domu), a to prostřednictvím třetích osob (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem), jimž tyto prostředky předal a kteří vystupovali formálně jako kupující, přičemž po převodu vlastnictví na ně danou nemovitost užíval sám se svou rodinou a fakticky vykonával všechna vlastnická práva, čímž stěžovatelům způsobil škodu v celkové výši 1 980 000 Kč. Podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném v době spáchání trestného činu okresní soud rozhodl o zabrání trestným činem dotčených nemovitostí ve společném jmění vedlejších účastníků a podle §229 odst. 1 trestního řádu stěžovatele jako poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání obžalovaný (do všech výroků) a vedlejší účastníci řízení (do výroku o zabrání věci), kteří v trestním řízení vystupovali jako zúčastněné osoby. Obě odvolání byla doručena stěžovatelům (viz č. l. 815 a 818 trestního spisu), kteří na ně v řízení před krajským soudem nijak nereagovali. Dne 12. 2. 2019 se u krajského soudu konalo veřejné zasedání, o čemž byli stěžovatelé předem uvědoměni; stěžovatelé sami se veřejného zasedání neúčastnili a jejich zmocněnec se k němu dostavil až po přednesu závěrečných řečí a poradě senátu, před vyhlášením napadeného usnesení krajského soudu (viz č. l. 826 trestního spisu). Krajský soud zamítl odvolání obžalovaného a rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o zabrání věci. K tomu krajský soud nejprve připomněl, že okresní soud o zabrání věci rozhodoval podle nesprávného znění zákona; měl rozhodovat podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje, tj. podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném ke dni 16. 10. 2018. Krajský soud pak v posuzovaném případě sice shledal splněnými dvě základní podmínky pro takové fakultativní rozhodnutí o zabrání věci, avšak toto ochranné opatření nepovažoval za přiměřené vzhledem k ústavně chráněnému právu vedlejších účastníků, s ohledem na zjevný nepřiměřený nepoměr mezi částkou, kvůli které by bylo ochranné opatření přijímáno, a částkou nepocházející z trestné činnosti, která by ale byla ochranným opatřením také postižena.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé kritizují rozhodnutí krajského soudu ve zrušujícím výroku a namítají, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv. Poukazují na to, že v případě uložení ochranného opatření zabrání věci by mohli žádat o uspokojení svého práva na náhradu škody (majetkového nároku, o kterém již bylo rozhodnuto ve směnečném řízení) státem z prostředků získaných zpeněžením zabraných nemovitostí, podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení. Krajský soud tedy podle stěžovatelů svým rozhodnutím zásadním způsobem omezil jejich možnost domoci se nápravy následků trestného činu. Stěžovatelé zdůrazňují, že v trestním řízení bylo jednoznačně shledáno, že byli poškozeni trestným činem obžalovaného, který by jej nemohl zrealizovat bez spolupráce s vedlejšími účastníky. V dané věci tedy bylo třeba posuzovat střet práva stěžovatelů na ochranu peněžitého majetku a práva vedlejších účastníků na ochranu nemovitého majetku; vlastnická práva obou stran jsou stejně ústavně garantována. Při posuzování přiměřenosti ochranného opatření měl soud zvažovat nejen míru zásahu do ústavních práv vedlejších účastníků, ale též jejich úlohu v souvislosti s odsuzovanou trestnou činností a důsledky neuložení ochranného opatření pro stěžovatele jako poškozené a jejich majetkovou sféru. To však krajský soud neučinil, nesnažil se umožnit stěžovatelům plnou reparaci poškozených majetkových práv a vůči vedlejším účastníkům byl nepřiměřeně protektivní; jeho postup byl proto neústavní.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také účastník řízení a vedlejší účastníci řízení; možnost se vyjádřit byla dána také obžalovanému, který ji nevyužil. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení byla stěžovatelům zaslána k možnosti repliky, které stěžovatelé nevyužili.
6. Krajský soud v prvé řadě považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatelé nevyčerpali efektivně prostředky ochrany před jejím podáním - jako poškození se nijak nevyjádřili k odvoláním obžalovaného či vedlejších účastníků jako zúčastněných osob ani se nezúčastnili veřejného zasedání, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí (jejich zmocněnec se do jednací síně soudu dostavil až po poradě senátu). Pro případ shledání přípustnosti ústavní stížnosti krajský soud navrhuje ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť napadeným rozhodnutím zjevně nebylo nepřiměřeně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ochranné opatření zabrání věci je trestní sankcí, nikoli svým smyslem odškodňovací institut; k získání dlužných peněžních prostředků mají poškození využít instituty civilního práva, případně adhezní výrok o náhradě škody, nikoli výrok o ochranném opatření.
7. Vedlejší účastníci navrhují ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout. Napadené rozhodnutí krajského soudu považují za správné a s jeho závěry ohledně nepřiměřenosti ochranného opatření zabrání věci se zcela ztotožňují. Připomínají, že nebyli trestně stíháni ani odsouzeni za žádnou trestnou činnost, a namítají, že k reparaci nároku stěžovatelů jako poškozených je povinen pouze odsouzený jako pachatel trestné činnosti a tuto jeho povinnost nelze přenášet na jiné osoby, jak požadují stěžovatelé. Předmětné nemovitosti řádně nabyli na základě kupní smlouvy, na zaplacení kupní ceny použili vlastní prostředky a finanční prostředky z půjčky a hypotečního úvěru od banky.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení, napadeného rozhodnutí i vyžádaného trestního spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 16 T 163/2018 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Institut ústavní stížnosti je spojen se zásadou subsidiarity, která znamená, že podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele selhaly. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Ústavní soud mimoto ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), bod 17; nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), bod 17; či aktuálně usnesení sp. zn. II. ÚS 2582/19 ze dne 6. 9. 2019, bod 10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz].
11. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je formálně přípustná, neboť po rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé neměli formálně k dispozici žádný další prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti. Námitky uvedené v ústavní stížnosti, které se vztahují k výroku o zabrání věci, je nicméně nutné považovat za materiálně nepřípustné, neboť stěžovatelé je neuplatnili již v řízení před krajským soudem, přestože k tomu měli příležitost. Z trestního spisu se jednoznačně podává, že stěžovatelé byli řádně a v dostatečném předstihu zpraveni o podaných odvoláních, včetně odvolání vedlejších účastníků, které směřovalo cíleně proti výroku o zabrání věci, stejně jako o veřejném zasedání v odvolacím řízení. Stěžovatelé ovšem v řízení před krajským soudem neuplatnili vůbec žádnou argumentaci, nepodali repliku ani se neúčastnili veřejného zasedání před vyhlášením rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelé tedy v odvolacím řízení - přestože měli tu možnost - nijak neoponovali návrhu na zrušení rozsudku okresního soudu ve výroku o zabrání věci a nevznesli žádné námitky ohledně zásahu do svých práv, zejména vlastnického práva, mělo-li by dojít ke zrušení ochranného opatření zabrání věci. V důsledku jejich postupu krajský soud neměl řádnou a právem předvídanou příležitost účinně se zabývat tvrzeními o zásahu do jejich (ústavních) práv v případě neuložení ochranného opatření zabrání věci. Za této situace je třeba uzavřít, že by bylo v rozporu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud by se Ústavní soud blíže zabýval námitkami týkajícími se ochranného opatření zabrání věci v daném případě, které stěžovatelé mohli a měli uplatnit v řízení před obecnými soudy (před krajským soudem), ale neučinili tak.
12. Stěžovatelé fakticky v ústavní stížnosti nevznesli žádnou jinou námitku, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat. Mimo porušení svého vlastnického práva si stěžovali také na porušení svého práva na soudní ochranu, ovšem tuto námitku blíže nerozvedli a neuvedli, v čem porušení tohoto práva ze strany krajského soudu mělo spočívat. Ústavní soud tak souhrnně konstatuje, že napadené rozhodnutí, včetně výroku vztahujícího se k ochrannému opatření, je dostatečně, řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazuje žádné projevy svévole ani jiného pochybení ústavněprávní relevance. Jak uvedeno výše, stěžovatelům byla v odvolacím řízení dána příležitost se vyjádřit, stěžovatelé ji však nevyužili. Právo na soudní ochranu není nárokem na úspěch ve věci či rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení, ale zahrnuje záruky procedurální spravedlnosti. V projednávaném případě nevyvstávají pochybnosti o jejich dodržení.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu