ECLI:CZ:US:2019:2.US.1661.18.1
sp. zn. II. ÚS 1661/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Valešové, zastoupené Mgr. Jaromírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Hornomlýnská 1543, Zlín, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 10. 2016, č.j. 9 C 107/2010-379, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, č.j. 16 Co 29/2017-447, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 21 Cdo 6041/2017-520, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně (dále také jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2016, č.j. 9 C 107/2010-379, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby byla povolena obnova řízení ve věci sp. zn. 9 C 107/2010 vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému (Město Vsetín) náhradu nákladů řízení.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2017, č.j. 16 Co 29/2017-447, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno ve správném znění, tedy že žaloba, aby byla povolena obnova řízení ve věcech sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010 vedených u Okresního soudu ve Vsetíně, se zamítá. Potvrzen byl také výrok o náhradě nákladů řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 21 Cdo 6041/2017-520.
II.
4. Podle přesvědčení stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení práv zakotvených v čl. 17 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení souvisejících s ukončením jejího pracovního poměru. Ve vztahu k rozhodování o povolení obnovy řízení pak uvádí, že dne 5. 1. 2015 obdržela nové skutečnosti a na základě toho podala dne 11. 3. 2015 žalobu na obnovu řízení k Okresnímu soudu ve Vsetíně. Je podle ní zřejmé, že se její zaměstnavatel dopustil správního deliktu, její šikany a diskriminace, neboť věděl o křivých svědeckých výpovědích a existenci nových skutečností nepopřel. Žaloba na obnovu řízení je podle ní tudíž důvodná.
6. Jako nové skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje listiny "Historie dokumentu registračního listu akce Oprava krytu, zaslaný Ministerstvem pro místní rozvoj, Praha 1 na Město Vsetín, svědčící o tom, že svědek Ing. Bartoň u soudu lhal, neboť věděl o zajišťování dotací na kryty CO" a "Výpis z BÚ společenství vlastníků Zahradní 1186, kde proběhla platba za kryt CO ve výši 13 687,20 svědčící o tom že svědkyně Matochová u soudu lhala, neboť město Vsetín stále proplácelo náklady za kryty CO" (přesná citace). Tyto nové skutečnosti jsou podle stěžovatelky uvedeny ve spisu 9 C 156/2008 pod číslem 12 a 23.
7. Stěžovatelka namítá také to, že Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě odmítly žalobu na obnovu řízení s tím, že nové skutečnosti se netýkají žaloby na obnovu řízení, což je však podle stěžovatelky v naprostém rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258, a s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, jelikož nové skutečnosti jsou pro všechny žaloby na obnovu řízení stejné.
8. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka v obecné rovině poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Dále pak opětovně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak probíhala a skončila předchozí řízení a upozorňuje na zkorumpovanost a zneužití pravomoci u soudců Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě.
III.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
11. Obnova řízení podle §228 občanského soudního řádu je mimořádným opravným prostředkem, který představuje výrazný průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Účelem tohoto institutu je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy řízení se tedy nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda jsou zde nové skutečnosti či důkazy, které ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné, pro žalobce příznivější, rozhodnutí, než které bylo původně vydáno.
12. Z příloh doložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti vyplývá, že se žalobou ze dne 11. 3. 2015 domáhala obnovy řízení ve věcech sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010, v nichž probíhalo řízení o určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru. O žalobě na obnovu řízení rozhodl nejprve Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 C 107/2010-278, a usnesením ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 C 165/2010-246, a to tak, že obě žaloby na obnovu řízení odmítl se zdůvodněním, že žaloba není schopná projednání, jelikož stěžovatelka přes výzvu soudu dle §43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. řádně nedoplnila, které nové skutečnosti a důkazy vyšly najevo, případně které existovaly i v době soudního řízení, avšak stěžovatelka je nemohla bez své viny použít. Tato usnesení byla následně změněna Krajským soudem v Ostravě tak, že žaloba na obnovu řízení se neodmítá (viz usnesení ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, a usnesení ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258), a to z toho důvodu, že stěžovatelka odstranila vadu žaloby na obnovu řízení (byť až v odvolacím řízení), když uvedla, které skutečnosti a důkazy vyšly najevo, a to tvrzením, že dne 5. 1. 2015 obdržela dva důkazy, které jsou řazeny pod č. 12 a č. 23 s tím, že tyto neměla v průběhu řízení k dispozici. Za tohoto stavu krajský soud konstatoval, že není na místě žalobu na obnovu řízení odmítnout a okresní soud se jí bude muset zabývat věcně.
13. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 1. 2016, č.j. 9 C 107/2010-306, bylo následně rozhodnuto, že řízení vedená po sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010, se spojují ke společnému řízení a vedoucím spisem se určuje spis sp. zn. 9 C 107/2010.
14. Námitku stěžovatelky, že Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě žalobu na obnovu řízení odmítly v naprostém rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258, a s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, není možné vnímat jinak, než jako nepochopení dané procesní situace. Žaloba na obnovu řízení byla nejprve v souladu s §43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. odmítnuta z důvodu neodstranění vad, neboť stěžovatelka přes výzvu soudu řádně nedoplnila, na základě jakých skutečností se obnovy řízení domáhá. Učinila tak až v rámci odvolacího řízení a z tohoto důvodu krajský soud rozhodl tak, že žaloba na obnovu řízení se neodmítá. Na základě tohoto rozhodnutí (a na základě odstranění vad žaloby na obnovu řízení) o žalobě stěžovatelky znovu rozhodoval okresní soud. Ten následně žalobu na obnovu řízení v souladu s §235e odst. 1 o.s.ř. zamítl (nikoliv odmítl), neboť důvody pro povolení obnovy řízení neshledal, a toto jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno jak Krajským soudem v Ostravě, tak Nejvyšším soudem.
15. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu, k zamítnutí žaloby došlo proto, neboť okresní soud dospěl k názoru, že zákonné důvody pro povolení obnovy řízení zde dány nejsou. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že stěžovatelka (která se k nařízenému jednání nedostavila, ani se neomluvila) jako důvod obnovy uváděla, že soud nesprávně posoudil důkazy předložené v předchozích řízeních a že se soudci mohli dopustit při výkonu své funkce trestného činu, odkázala na nahrávky, které pořídil její právní zástupce, ale nepředložila žádné důkazy, které by její tvrzení prokazovaly, a dále předložila tytéž důkazy jako již v předchozích řízeních, mimo důkazy č. 12 a č. 23. Dle okresního soudu v rámci důkazu č. 12 - Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 3. 9. 2008, stěžovatelka hovořila o materiálu pro krizový štáb a uváděla, že chtěla pouze více času, aby si mohla vytřídit a odnést své osobní věci, což jí nebylo umožněno. Důkaz č. 23 pak uvádí, že dne 9. 3. 2009 došlo k předání osobních věcí stěžovatelce z kanceláře č. 250, které byly v její nepřítomnosti a při komisionálním otevření skříní poté uskladněny v budově žalovaného, přičemž některé věci stěžovatelce nepatřily a některé postrádá. Tyto dva nově předložené listinné důkazy se však dle okresního soudu netýkají předmětu sporu tak, že by mohly zvrátit vydaná rozhodnutí a přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, ani se nejedná o důkazy, které nemohla bez své viny použít v původním řízení, když je evidentně měla k dispozici (opak ani netvrdila).
16. Také krajský soud uvedl, že ze všech podání stěžovatelky vyplývá, že bytostně nesouhlasí s rozhodnutími učiněnými v předchozích řízeních, což však není důvodem pro obnovu řízení. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud provedl důkaz dvěma novými důkazy označenými stěžovatelkou, a současně souhlasil se závěrem okresního soudu, že dva nové předložené listinné důkazy se netýkají předmětu sporu tak, aby mohly zvrátit vydaná rozhodnutí, a nejsou novými důkazy, neboť v průběhu původního řízení existovaly a mohly být použity. Z těchto důvodů rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
17. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl se zdůvodněním, že není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatelkou předložené listinné důkazy (jestliže existovaly v průběhu původního řízení a mohly být použity) nepředstavují ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nové důkazy, které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Z právě naznačené rekapitulace je patrné, že ačkoliv je stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v převážné míře míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení námitky, kterými však v podstatě nikterak nereaguje na zdůvodnění napadených rozhodnutí. Obnova řízení byla zamítnuta proto, že dva nové důkazy (označené stěžovatelkou pod číslem 12 a 23 a v rozhodnutích obecných soudů blíže specifikované) se dle obecných soudů netýkají předmětu sporu takovým způsobem, aby mohly zvrátit vydaná rozhodnutí a přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, a nejsou novými důkazy, neboť existovaly již v průběhu původního řízení. Těmto důvodům však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje. Za nové skutečnosti pak stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje zcela jiné listinné důkazy, než ty, které v souvislosti s žalobou na obnovu řízení posuzovaly obecné soudy, současně ale ani netvrdí, že by se obecné soudy v tomto směru dopustily pochybení. V materiálech zaslaných Ústavnímu soudu stěžovatelkou v rámci jejího doplnění advokátem sepsané ústavní stížnosti lze přitom pod č. 12 a č. 23 najít jak odkaz na důkazy, kterými se v souvislosti se žalobou na obnovu řízení zabývaly obecné soudy (viz odkaz na složku IV., bod IV.1.7., složka IV.2., číslo důkazu 12 a 23), tak odkaz na listiny označené stěžovatelkou v ústavní stížnosti (viz odkaz na složku III. a přílohy III.1.12 a III.1.23). Z ústavní stížnosti je tak zřejmé především to, že stěžovatelka se neztotožňuje s průběhem a s výsledky předchozích řízení a tato řízení se snaží opakovaně zpochybnit celou řadou námitek, ovšem její argumentace nebere v potaz účel obnovy řízení a zákonné podmínky tohoto mimořádného opravného prostředku vymezené v §228 odst. 1 o.s.ř.
19. Pro úplnost je možné poznamenat, že řízení sp. zn. 9 C 107/2010, jehož obnovy se stěžovatelka snaží domoci, bylo již v minulosti předmětem přezkumu u Ústavního soudu, přičemž předchozí ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla odmítnuta coby zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1177/14 ze dne 12. 6. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
V.
20. Z napadených rozhodnutí je patrné, že při rozhodování o žalobě na obnovu řízení obecné soudy příslušné právní normy aplikovaly ústavně konformním způsobem a v odůvodnění ústavní stížností napadených usneseních srozumitelně vyložily akceptovatelné důvody, které je vedly k jejich závěrům. Vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu přitom není úkolem Ústavního soudu tyto jejich závěry znovu přehodnocovat, navíc za situace, kdy podstatné rozhodovací důvody nereflektuje ani vlastní argumentace stěžovatelky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, ať už vyslovenými v původním řízení, nebo v řízení o žalobě na obnovu řízení, namítané porušení jejích práv založit nemůže.
21. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a vzhledem k tomu, že neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu