ECLI:CZ:US:2019:2.US.1747.19.1
sp. zn. II. ÚS 1747/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele I. G., st. přísl. Ruské federace, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 188/2019 ze dne 5. 3. 2019, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 260/2018 ze dne 6. 9. 2018 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 58 T 118/2017 ze dne 23. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo. Dále namítá porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že při pokusu o vnesení alkoholu byl ve Vazební věznici Praha Ruzyně zadržen P. K. (dále jen "spoluobžalovaný"), který vypověděl, že tuto věc vnesl do věznice pro stěžovatele, za což od něj obdržel odměnu. Stěžovatel byl za toto jednání shledán vinným zločinem podplácení v souběhu s návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, za což byl potrestán odnětím svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odloženém na zkušební dobu dvou let. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto a dovolání odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval své argumenty z řízení před obecnými soudy. Uvedl, že jeho základní právo na spravedlivý proces bylo opakovaně porušeno. Zásadním nedostatkem je podle něj to, že obecné soudy a následně také Nejvyšší soud nepřípustně vychýlily dokazovací standard v jeho neprospěch. Za situace, kdy byl stěžovatel obviněn z podplácení a zneužití pravomoci úřední osoby ve formě návodu, tím, že měl nabídnout příslušníku vězeňské služby úplatek za zprostředkování neoprávněné výhody, nelze připustit, aby bylo rozhodováno téměř výlučně na základě výpovědi onoho příslušníka vězeňské služby. Stěžovatel se domnívá, že jeho odsouzení bylo vykonstruováno na nepostačujícím důkazním základu, který neodstranil důvodné pochybnosti o vině stěžovatele, pročež mělo být v pochybnostech rozhodnuto o jeho nevině; nadto byla porušena zásada rovnosti účastníků. Odsouzen byl totiž na základě pouhé výpovědi toliko jediné osoby, a to spoluobžalovaného, jehož věrohodnost je přinejmenším pochybná. Stěžovatele nikdy neoznačil v rámci rekognice a ztotožnění proběhlo pouze v té rovině, že jde o "Ukrajince na X" a bydlí v bloku v určité části věznice. Stěžovatel poukazuje na to, že spadá do množiny sociálně marginalizovaných osob nejen skrze svou národnost, ale i skutečnost, že v době páchání trestné činnosti, která byla předmětem trestního řízení, vykonával ve věznici Pankrác extradiční vazbu. Toto stigma však na něj dopadlo zcela neoprávněně, neboť po přezkoumání zatykače vydaného Ruskou federací došel soud k závěru, že není důvod pro jeho vydání ani další držení, extradiční řízení bylo zastaveno a stěžovatel byl z vazby propuštěn.
4. V řízení před Ústavním soudem se vyjádřili i další účastníci, a to Obvodní soud pro Prahu 6, Městský soud v Praze, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství. Městské státní zastupitelství této možnosti nevyužilo.
5. Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl, že není rozhodné, že spoluobžalovaný jednou uvedl při specifikaci stěžovatele, že muž byl ukrajinské národnosti a podruhé, že byl ruské národnosti, neboť vzhledem k podobnosti obou jazyků, uvedený rozdíl není podstatný a pro spoluobžalovaného je těžko postřehnutelný. Rovněž skutečnost, že spoluobžalovaný hovoří pouze česky a stěžovatel pouze rusky, dle názoru soudu nevylučuje, že spolu mohli s ohledem na příbuznost obou jazyků (byť omezeně) komunikovat. Policejní orgán na základě popisu spoluobžalovaného a popisu umístění osoby, jíž nosil vodku na cele ve věznici v Ruzyni, zadržel na odpovídajícím místě právě stěžovatele, který jako jediný, i s ohledem na počet osob umístěných na daném místě ve věznici, odpovídal kompletnímu popisu.
6. Městský soud upozornil na to, že spoluobžalovaný vypovídal konzistentně, drobné rozdíly ve výpovědích jsou nepodstatné a vysvětlitelné velkým časovým rozdílem mezi přípravným řízením a řízením před soudem. Argument stěžovatele, že mu chtěl spoluobžalovaný uškodit, neobstojí, neboť stěžovateli každý útok, k němuž se přiznal, jen přitěžoval a před nalézacím soudem několikrát uvedl, že si na dotazovanou skutečnost již nevzpomíná a odkázal na výpověď z přípravného řízení. Výpověď spoluobžalovaného pak byla podepřena i dalšími nepřímými důkazy, a to i nalezenou lahví vodky u stěžovatele, kterou si bez protiprávní pomoci personálu věznice opatřit nemohl.
7. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření poměrně podrobně vyargumentovalo stěžovatelem uvedené výhrady k napadeným rozhodnutím, například poukázalo na to, že neznalost jména stěžovatele na straně spoluobžalovaného neznamená zásadní pochybnost ve ztotožnění osoby nabízející úplatek. V tomto ohledu totiž byly opatřeny další důkazy, jež jinou možnou osobu pachatele vyloučily. U spoluobviněného jako příslušníka vězeňské služby nelze ani očekávat, že si bude přesně pamatovat všechny vězněné osoby ve věznici jménem. Jistě pro něj postačila identifikace "Ukrajinec či Rus hovořící lámanou češtinou z 2. nebo 3. patra krátké strany věznice", pokud této specifikaci neodpovídal nikdo jiný na uvedeném místě věznice.
8. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření jen odkázal na své napadené rozhodnutí.
9. Stěžovatel v replice k zaslaným vyjádřením uvedl, že si je vědom jisté repetitivnosti jím vznášených námitek. To však nelze v dané situaci hodnotit jako negativní jev, neboť přes opakovaně vznášené, relevantní námitky se s nimi obecné soudy adekvátně nevypořádaly. Pokud spoluobžalovaný nebyl schopen určit, zda byla osoba umístěna ve 2. nebo 3. patře a zda její jméno začínalo na Y či X, je až s podivem, jaká důkazní síla byla tomuto důkazu dána. Za této situace je podle stěžovatele neprovedení rekognice flagrantním porušením jeho procesních práv. Tvrzení městského soudu, že byla u stěžovatele nalezena láhev vodky, je potom zcela mylné - láhev vodky byla nalezena u spoluobžalovaného. Stěžovatel se domnívá, že mu nebylo bez důvodných pochybností prokázáno ani to, že by ve spoluobžalovaném vzbudil rozhodnutí páchat trestnou činnost, a o to méně bylo dokázáno to, že by sám či prostřednictvím jiné osoby nabídl, slíbil či poskytl jinému úplatek. Účastníci řízení kladou stěžovateli k tíži, že v průběhu trestního řízení nevypovídal, volba procesní strategie však nijak nemění zákonnou povinnost orgánů činných v trestním řízení zjišťovat skutečnosti tak, aby nebyla porušena presumpce neviny.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
13. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy dostatečný ústavní rozměr. Ústavně relevantní je tvrzení, že v případě pochybností o vině stěžovatele je třeba aplikovat na případ zásadu presumpce neviny. Je však v prvé řadě na obecných soudech, aby i tuto otázku při respektu základních práv účastníků řízení vyřešily samy. S věcnými i právními námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a posuzování skutkových okolností případu.
14. Je pravda, že městský soud ve svém vyjádření k Ústavnímu soudu nesprávně uvedl, že se u stěžovatele našla lahev vodky, což neodpovídá obsahu soudního spisu. Toto pochybení se však stalo v procesním úkonu ve vztahu k Ústavnímu soudu, nikoli v soudním rozhodnutí, proto k němu Ústavní soud nemusí přihlédnout. Určitě je možné se se stěžovatelem ztotožnit i v tom, že by bylo bývalo vhodné provést jeho rekognici za účelem jednoznačnějšího prokázání skutkových okolností případu. Jak ale uvedlo ve svém vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství a jak plyne i z napadených soudních rozhodnutí a soudního spisu, spoluobžalovaný provedl natolik jednoznačný popis osoby, pro niž vnášel do věznice alkohol, že bylo stěžovatelovo ztotožnění jednoznačné. Soudy náležitě vysvětlily, proč o pravdivosti přiznání spoluobžalovaného neměly pochyb. Ústavní soud v posuzované věci shledal, že byl skutkový stav věci shledán natolik přesvědčivě, že nebylo na místě zpochybnit odsouzení stěžovatele vzhledem k tvrzenému nedostatku důkazů za použití ústavně zaručené zásady presumpce neviny.
15. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu