ECLI:CZ:US:2019:2.US.1759.19.1
sp. zn. II. ÚS 1759/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem Čsl. armády 2112, Most, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2018, č. j. 18 C 110/2015-111, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, č. j. 72 Co 74/2019-126, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") nebylo žalobci (stěžovateli) přiznáno osvobození od soudních poplatků a byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti navrhuje zrušení ustanovení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to pro jeho protiústavnost a rozpor s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
2. Stěžovatel požádal obvodní soud (spolu s podáním dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů k podání dovolání. Obvodní soud však napadeným usnesením rozhodl, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává a zástupce pro dovolací řízení se mu neustanovuje. To vše navzdory tomu, že stěžovatel v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků uvedl, že je rozvedený, nezaměstnaný, měsíčně mu je vyplácena dávka 100 Kč, je zcela nemajetný a zadlužený, kdy tyto dluhy představují náklady na výkon trestu odnětí svobody, soudní náklady a paušální náklady za soudy. Obvodnímu soudu však z jeho úřední činnosti bylo známo, že stěžovateli byla rozsudkem ESLP přiznána částka 4 000 EUR, rozsudkem obvodního soudu postupně částky 20 000 Kč, 10 500 Kč, 1500 Kč, stanoviskem Ministerstva spravedlnosti částka 1 500 Kč, rozsudky městského soudu postupně částky ve výši 25 875 Kč, 32 400 Kč a 22 400 Kč. Z uvedeného obvodní soud dovodil, že stěžovatel není nemajetný a za těchto okolností nelze poplatkové břemeno přesunout na stát. Současně soud dovodil, že podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nebyla u stěžovatele naplněna ani druhá podmínka, kterou je absence svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Městský soud k odvolání stěžovatele nyní rovněž napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, přitom navíc zohlednil i skutečnost, že stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody odmítl pracovat, aniž mu v tom bránila objektivní překážka.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost zjištění skutečného stavu a možností disponovat s přisouzenými částkami v minulosti, kterými soudy argumentují, když byl v dané době ve výkonu trestu odnětí svobody. Argumentuje, že soudy mu odepřely přístup k soudu, protože ho neosvobodily od soudních poplatků, navíc v řízení, které by vůbec zpoplatněno být nemělo, jedná-li se o prostředek nápravy, u nějž žalovaný stát vyžaduje, aby byl vyčerpán.
4. K tomu dodává, že napadená rozhodnutí stejně jako neodůvodněné zrušení osvobození od soudních poplatků v zákoně č. 296/2017 Sb. představují natolik výjimečný případ, jenž se vymyká recentní judikatuře ESLP a odporuje principům spravedlnosti a objektivní odpovědnosti státu bez možnosti liberace, že se jedná o zjevné porušení mezinárodních závazků České republiky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dále ustáleně judikuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé, a tedy i přezkoumatelné. Důkazy a tvrzení, které stěžovatel předložil k prokázání své nemajetnosti, vyhodnotily soudy jako nedostačující pro osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy vyložily, proč stěžovatel v daném případě nesplňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků (a tedy ani pro ustanovení právního zástupce); uvedly přitom několik skutečností a důvodů, které je vedly k závěru o nesplnění podmínek §138 odst. 1 o. s. ř. ze strany stěžovatele. Neopíraly se jen o stěžovateli přiznané finanční částky coby náhradu za újmu mu způsobenou orgány veřejné moci, což by samo o sobě mohlo být problematické (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 277/2015 ze dne 29. 10. 2015); naopak poukázaly i na vlastní rozhodnutí stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody nepracovat a okolnosti dotčeného řízení i obecnějšího chování stěžovatele, který zahajuje velké množství soudních sporů, které nadto tzv. řetězí; což mimo jiné vedlo rovněž k závěru soudů o zjevně bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatele. V tomto ohledu Ústavní soud dodává, že ani z judikatury ESLP nevyplývá požadavek na takové řetězení soudních sporů, k němuž přistupuje stěžovatel (byť je k tomu samozřejmě oprávněn); přitom i v nynější věci se jedná o řízení, v němž se stěžovatel domáhá náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení, v němž se rovněž domáhal náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou prvotního soudního řízení (srov. též stěžovatelem odkazovaný rozsudek ESLP ve věci Ž. proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnosti č. 10092/13 a další, §157; či obecněji rozsudek ESLP ve věci Hajrudinović proti Slovinsku ze dne 21. 5. 2015, stížnost č. 69319/12, kde tamní stěžovatel poté, co neuspěl se svým nárokem v kompenzačním řízení, namítal před ESLP nepřiměřenou délku hlavního i kompenzačního řízení). Ústavní soud tak shrnuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně konformní (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018 v jiné věci téhož stěžovatele).
11. Ústavnímu soudu je samozřejmě známa i jeho vlastní recentní judikatura (viz nálezy ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, a ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18), která se vyjadřuje k otázce soudního poplatku v řízení o žalobě proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve světle nyní stěžovatelem rovněž zpochybňované novely č. 296/2017 Sb. V těchto věcech nedávno projednaných Ústavním soudem se však jedná o situaci odlišnou. Ve výše nadepsaných vyhovujících nálezech se Ústavní soud vyjadřoval k poplatkové povinnosti při podání odvolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pro zpoplatnění odvolání chybí zákonný podklad. Druhou odlišnost je nutné spatřovat v tom, jaká rozhodnutí byla ústavními stížnostmi napadána. Stěžovatelé v nadepsaných věcech napadali usnesení, kterými byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání - nikoliv tedy usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
12. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. K tomu je možné ještě ve zkratce dodat, že řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebylo shledáno jako rozporné s požadavky čl. 13 Úmluvy ani ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku ESLP v jeho věci (viz §163 a následující rozsudku ESLP ve věci Ž. proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnosti č. 10092/13 a další). Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Návrh podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb. má akcesorickou povahu, a tak sdílí osud ústavní stížnosti a byl rovněž odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu