ECLI:CZ:US:2019:2.US.1769.18.1
sp. zn. II. ÚS 1769/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Požárka, zastoupeného JUDr. Jiřím Dubou, advokátem sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 10 Afs 172/2017-93 a výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017 č. j. 8 Af 5/2013-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Nejvyšší správní soud výrokem I. napadeného rozsudku zamítl kasační stížnost stěžovatele, směřující proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 26. 11. 2012 č. j. 12492-11/2012-170100-21 (dále jen "rozhodnutí celního ředitelství"). Výrokem III. napadeného rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutím celního ředitelství bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který rozhodl podle §42 odst. 11 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen "zákon o spotřebních daních"), o propadnutí dopravních prostředků (dvou tahačů a dvou cisteren) ve vlastnictví stěžovatele, neboť byl stěžovatel shledán odpovědným za to, že dovážel do České republiky výrobky (minerální olej-nafta motorová a benzín natural 95) na základě nepravdivě vyplněných dokladů a tím se podílel na daňovém deliktu - neodvedení daně ve výši 8 500 000 Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že sankce v podobě propadnutí jeho dopravních prostředků nemůže v posuzovaném případě obstát z hlediska ústavnosti. Stěžovatel konkrétně namítá, že před zajištěním dopravních prostředků měl ve svém vlastnictví čtyři tahače s návěsem a hodnota dvou propadnutých dopravních prostředků pro něj představuje částku, kterou si není podnikáním schopný opatřit ani za několik let. V této souvislosti dále uvádí, že pokud stěžovatel nespáchal daňový delikt, který má za následek neodvedení daně ve výši 8 500 000 Kč, je zcela nepřípadné poměřovat hodnotu dopravních prostředků výší daně, jak je činěno v napadených rozhodnutích. Vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že soudy na jedné straně odmítají vinu stěžovatele na daňovém úniku a neodvedení daně a současně sankci odůvodňují výší neodvedené daně. Pokud tento postup zdůvodňuje Nejvyšší správní soud právní úpravou platnou až od 1. 5. 2011, jde podle stěžovatele o nepřípustnou retroaktivitu.
Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08, podle kterého nelze uložit propadnutí dopravního prostředku, je-li tento ve vlastnictví osoby, u níž nebylo prokázáno zavinění ve vztahu ke spáchání daňového deliktu. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele dále dovozují jeho povinnosti nad rámec zákona, neboť neměl žádnou možnost seznámit se s povolením vydaným oprávněnému příjemci, aby mohl překontrolovat místa, kam může být přeprava realizována. Stěžovatel mohl ovlivnit jedině náležitosti dokladu CMR (přepravní smlouva v mezinárodní silniční nákladní dopravě), který obsahoval údaje správné. Pokud by soudy přihlédly k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, nemohly by dojít k závěru o odpovědnosti stěžovatele za formální chyby v dokladech AAD (Administrative Accompanying Document). Navíc stěžovatel namítá, že dopravcem nebyl on, ale společnost PETR CAR a. s., a nemohl se tak ani dopustit pochybení ohledně vyplnění dokladu AAD. I bez ohledu na uvedené považuje stěžovatel propadnutí dopravních prostředků pro formální nedostatky dokladu AAD za přepjatý formalismus. Dále stěžovatel namítá, že je mu kladeno za vinu, že si měl údajně odkupovat pohonné hmoty od příjemce za dobrou cenu, aniž by měl možnost proti těmto nepravdivým závěrům přednést důkazy.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry správních soudů ohledně aplikace §42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních, podle kterého je orgán celní správy oprávněn uložit propadnutí vybraných výrobků, nebo dopravního prostředku, který takové výrobky dopravoval, jestliže se prokáže, že s těmito výrobky bylo nakládáno způsoby, pro které má orgán celní správy rozhodnout podle §42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních o zajištění těchto vybraných výrobků, popřípadě i dopravního prostředku, který je dopravuje. Zákonem stanovenou podmínkou přitom je, aby osoba, která tyto vybrané výrobky nebo dopravní prostředek vlastní, byla orgánům celní správy známa.
Ústavní soud se v minulosti citovaným ustanovením zabýval v nálezu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08, jehož závěrů se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že propadnutí dopravního prostředku ve vlastnictví třetí osoby má především sankční charakter a ve vztahu k zajištění úhrady případného daňového nedoplatku je nelze ústavně konformně vyslovit bez toho, že by bylo zjištěno zavinění vlastníka dopravního prostředku směřující ke spáchání daňového deliktu, neboť opačný výklad by popíral obecnou právní zásadu nullum crimen sine lege.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že pokud Nejvyšší správní soud v bodě 26. odůvodnění napadeného rozsudku obecně interpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/08 tak, že třetí osoba vlastnící dopravní prostředek - o jehož propadnutí rozhoduje podle §42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních orgán celní správy - má v daném směru objektivní odpovědnost, nejde o interpretaci přiléhavou. V takovém případě by totiž tato třetí osoba neodpovídala jen za vlastní jednání, ale také za výsledek, jenž by na jejím jednání nezávisel. To by však bylo v rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/08, podle kterých není ústavněkonformní takový výklad §42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních, na jehož základě by došlo k vyslovení propadnutí dopravního prostředku ve vlastnictví třetí osoby, která by se na spáchání deliktu nikterak nepodílela.
Nicméně v nyní posuzovaném případě je z hlediska ústavnosti významné, že uvedeného závěru nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/08 si byl Nejvyšší správní soud vědom a v napadeném rozsudku zdůraznil, že celní ředitelství i městský soud dostatečně podrobně popsaly všechny konkrétní okolnosti, z nichž lze usuzovat na stěžovatelův nikoliv nepodstatný podíl na dovozu vybraných výrobků (bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Městský soud k tomu v napadeném rozsudku konstatoval: "Správní orgán vyvozoval odpovědnost žalobce a) [stěžovatel] za kvazidelikt ze skutečnosti, že věděl o rozporech mezi doklady AAD a CMR, neboť jako dopravce vyplnil doklady CMR, v nichž uvedl správné sídlo příjemce vybraných výrobků. Muselo mu tedy být známo, že v dokladech AAD je nepravdivě uvedeno sídlo příjemce, a muselo mu být zřejmé, že je tedy nepravdivé i místo dodání vybraných výrobků. Žalovaný [orgán celní správy] konstatoval, že v případě zjištění rozporů v údajích před zahájením dopravy neměl takovou dopravu vůbec provést a měl zajistit sám či prostřednictvím příjemce, resp. v daném případě nabyvatele vybraných výrobků a objednatele přepravy nákladu - žalobce b), nápravu, např. formou změny místa dodání vyznačením změny na dokladu AAD před započetím dopravy."
Proto i pokud stěžovatel v této souvislosti ve své ústavní stížnosti namítá, že neměl žádnou možnost seznámit se s povolením vydaným oprávněnému příjemci a mohl ovlivnit jedině náležitosti dokladu CMR, jde opět o pokračující polemiku se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého "[j]de k tíži žalobce [stěžovatel], že před započetím dopravy nezkontroloval údaje na dokladech AAD; i pokud se nemohl seznámit s obsahem povolení, které bylo vydáno společnosti Ekol gas PB, měl si povšimnout rozdílných údajů na dokladech AAD a na nákladních listech CMR." Rovněž námitka stěžovatele, že takový výklad je v rozporu s Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, je projevem nesouhlasu s názorem vysloveným již městským soudem, že orgány celní správy tuto úmluvu neignorovaly, pouze přiznávaly nákladnímu listu CMR takové postavení, jaké mu náleží, tzn. jde o soukromoprávní doklad, nikoli o veřejnoprávně vyžadovaný doklad AAD.
K námitce stěžovatele, že propadnutí dopravních prostředků pro formální nedostatky dokladu AAD je přepjatý formalismus, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že absence údaje o aktuálním sídle příjemce nemůže být jen administrativní chybou s ohledem na to, že k tomu přistupuje fakt, že nepravdivé bylo i místo dodání, neboť kolonka nebyla vyplněna, proto platilo jako místo dodání - uvedená, byť již neaktuální, adresa sídla příjemce - Milevsko, přičemž ve skutečnosti stěžovatelovi řidiči přivezli zboží vždy do Prahy, a to dílem i na stěžovatelovu vlastní čerpací stanici (bod 28. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel si zhruba polovinu takto dovezených pohonných hmot od příjemce odkoupil, přičemž nešlo o nahodilý dovoz, ale o sérii zcela stejných dovozů intenzivně probíhajících v lednu 2010.
K námitce stěžovatele, že neměl možnost přednést důkazy rozporující závěr, že měl od příjemce pohonné hmoty odkupovat za dobrou cenu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, podle kterého "[u]skutečnění nákupů za ceny, které sám žalobce a) [stěžovatel] ve správním řízení označil za "dobré" žalovaný [orgán celní správy] zmínil pro dokreslení vzájemných obchodních vztahů mezi žalobci, vědom si toho, že tyto obchodní vztahy jdou nad rámec odpovědnosti žalobce a), tzn., že přímo nesouvisí s předmětným kvazideliktem ani odpovědností žalobce a) (...) S ohledem na skutečnost, že žalovaný z obchodněprávních vztahů žalobců souvisejících s prodejem pohonných hmot nevyvozoval odpovědnost žalobce a) za kvazidelikt, shledal soud dokazování v tomto směru za nadbytečné, jak již bylo uvedeno shora."
K námitkám stěžovatele, že dopravcem vybraných výrobků ve skutečnosti nebyl on, ale akciová společnost PETR CAR a. s., Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel byl předsedou představenstva této společnosti, přičemž v této funkci také podepsal smlouvu o pronájmu, prostřednictvím které on sám coby fyzická osoba pronajal své dopravní prostředky společnosti PETR CAR a. s. Podle Nejvyššího správního soudu není proto zřejmé, jak by s ohledem na tyto skutkové okolnosti chtěl stěžovatel přesvědčit správní soud, že se ve skutečnosti na dopravě vybraných výrobků nijak nepodílel (bod 38. odůvodnění napadeného rozsudku).
K námitkám stěžovatele, týkajícím se přiměřenosti výše propadnuté hodnoty, odkazuje Ústavní soud na závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterého bylo za rozhodného znění zákona věcí správního uvážení orgánu celní správy, zda stěžovateli dopravní prostředky propadnou, přičemž neshledal, že by orgán celní správy meze správního uvážení překročil tím, že porovnal hodnotu dopravních prostředků stěžovatele s výší spotřební daně z vybraných výrobků, které stěžovatel do České republiky v lednu 2010 dopravil, kdy hodnota obou tahačů s návěsem činila 2 800 000 Kč a daň dosahovala výše 8 500 000 Kč. Související poukázání Nejvyššího správního soudu na novější znění zákona o spotřebních daních od 1. 5. 2011 pak nelze hodnotit jako nepřípustnou retroaktivitu, neboť Nejvyšší správní soud tuto právní úpravu neaplikoval, nýbrž, jak výslovně uvádí, na ni poukázal "pro inspiraci" a tím podle názoru Ústavního soudu vhodným způsobem podpořil svoji argumentaci ohledně výkladu předcházejícího znění §42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních. Na tomto místě Ústavní soud opakuje, že citované ustanovení bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu již dříve a bylo shledáno jako ústavně konformní, a to i pokud jde o dopravní prostředky vlastněné třetí osobou, podílela-li se na daňovém deliktu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08). Namítá-li stěžovatel, že se správní soudy nezabývaly rdousícím efektem předmětné sankce, přehlíží závěry městského soudu, podle kterého je sice nesporné, že propadnutí dvou ze čtyř dopravních prostředků, které stěžovatel vlastnil, muselo znamenat zásah do jeho podnikatelské činnosti, nicméně jen z takového důvodu nelze označit sankci za likvidační (strana 16 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu).
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry správních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu