ECLI:CZ:US:2019:2.US.1949.18.1
sp. zn. II. ÚS 1949/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 1325/2018-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 13 Co 23/2017-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. října 2016 č. j. 19 C 150/2015-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 6. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
2. Stěžovatel se v občanskoprávním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 19 C 150/2015 domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") a 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tímtéž. Nesprávný úřední postup okresního soudu měl spočívat v tom, že opatřil doložkou právní moci a vykonatelnosti rozsudek č. j. 8 C 1278/2000-111, který podle pozdějšího sdělení okresního soudu ve skutečnosti právní moci a vykonatelnosti nenabyl. Nesprávné vyznačení právní moci a vykonatelnosti rozsudku vedlo k nesprávnému vyznačení třetích osob za vlastníky nemovitosti v katastru nemovitostí.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I. a II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 8 C 1278/2000 bylo řízením o žalobě na vypořádání společného jmění manželů, jehož účastníky byla matka stěžovatele (žalobkyně) a otec stěžovatele (žalovaný). Otec stěžovatele dne 9. 5. 2010 zemřel. Z dokazování vyplynulo, že přestože do doby rozhodnutí obvodního soudu v nyní posuzované věci k pravomocnému skončení řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 8 C 1278/2000 ještě nedošlo, na rozsudku byla v roce 2007 nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti. Avšak nebylo již prokázáno, že by stěžovateli tímto pochybením vznikla škoda. Stěžovatel se nedostavil k nařízenému ústnímu jednání a nemohl být vyzván k doplnění svých skutkových tvrzení týkajících se příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem okresního soudu a vznikem majetkové a nemajetkové újmy. Žalobní tvrzení stěžovatele zůstala nespecifikována a ten neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Obvodní soud také poukázal na to, že žalovaný nesprávný úřední postup byl znám již před smrtí původního žalovaného, kdy stěžovatel nebyl na výsledku právního sporu nijak zainteresován.
4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 1278/2000 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak nejsou naplněny další dvě podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi vznikem škody a odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem). K námitkám stěžovatele městský soud doplnil, že není pravdou, že se nemajetková újma neprokazuje. V případě nemajetkové újmy, která vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení, se plně uplatní procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim odpovídající břemena. Poškozený je povinen tvrdit, jaká konkrétní nemajetková újma mu vznikla, tedy pojmenovat důsledky, jež nesprávný úřední postup přinesl v jeho osobnostní sféře. Stěžovatel se omezil na abstraktní konstatování zásahu do jím vyjmenovaných ústavně zaručených práv, avšak takový zásah podle judikatury Nejvyššího soudu může být toliko příčinou vzniku újmy, nikoli újmou samotnou. Stěžovatel tak jakékoli relevantní věcné následky nesprávného úředního postupu ve své osobnostní sféře netvrdil a bylo tak na místě jej vést k doplnění skutkových tvrzení, což ovšem obvodní soud nemohl přistoupit, když se stěžovatel nedostavil k jednání. Závěr obvodního soudu, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a již proto nemůže být s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy úspěšný, je tak zcela správný. K nároku na náhradu škody stěžovatel netvrdil, jak dospěl k částce 200 000 Kč, v čem škoda věcně záleží, čemu odpovídá. Obvodní soud přitom opět nemohl stěžovatele vést k reparaci tohoto nedostatku žalobních tvrzení a tak zcela správně rozhodl, že stěžovatel břemeno tvrzení neunesl.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné. Námitka stěžovatele, že jej netížila povinnost tvrzení ohledně skutečnosti, v čem spočívá způsobená majetková újma, přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu nezakládá, neboť městský soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2114/2012). Z tvrzení stěžovatele, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu bylo znemožněno užívat nemovitý majetek, nelze dovodit povahu ani výši škody. Přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu nezakládá ani otázka, zda žalobce splnil povinnost tvrdit vznik nemajetkové újmy, neboť městský soud se při jejím řešení taktéž neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když dovodil, že stěžovatelem tvrzený zásah do ústavně zaručených práv může představovat toliko příčinu vzniku nemajetkové újmy, nikoli újmu samotnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 603/2016). Vady řízení namítané stěžovatelem (neprovedení všech důkazů, nevypořádání se s argumentací stěžovatele apod.) nemohly založit přípustnost dovolání, neboť k těmto se přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto Nejvyšší soud uvedl, že se stěžovatel svým nedostavením se k jednání obvodního soudu i městského soudu sám připravil o možnost reagovat na průběh jednání a o právo obdržet od soudu potřebná poučení o procesních právech a povinnostech. K doplnění dovolání podanému opožděně samotným stěžovatelem dne 7. 2. 2018 Nejvyšší soud nepřihlížel s ohledem na §241a odst. 5 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obvodní soud pochybil tím, že po pravomocném zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce, kdy přetrvával stav nezastoupení advokátem v dovolacím řízení, se mu nedostalo řádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání. Obvodní soud jej nevyzval k předložení dovolání sepsaného advokátem a neposkytl mu odpovídající lhůtu v délce dvou měsíců podle §241b odst. 3 věty druhé za středníkem občanského soudního řádu pro odstranění chybějícího povinného právního zastoupení. Stěžovateli tak lhůta pro chybějící poučení obvodním soudem nemohla dosud uplynout a doplnění dovolání ze dne 7. 2. 2018 bylo rovněž podáno včas. Nejvyšší soud pochybil, když učinil závěr, že stěžovatel odstranil vady dovolání až po lhůtě k tomu určené, a když včasné dovolání stěžovatele svévolně odmítl pro vady, kterými najisto netrpělo. Lhůta k odstranění vad uplynula až dnem 20. 12. 2017, přičemž stěžovatel podal dovolání prostřednictvím advokáta již dne 14. 12. 2017.
7. Nejvyšší soud vyložil a použil jednoduché právo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatelem namítané vady řízení spočívající v porušení základních práv stěžovatele nemohou založit přípustnost dovolání. Stěžovatel v dovolání namítal, že obecné soudy porušily zásadu zákazu deformace důkazu, že svévolně a účelově vyložily rozhodná skutková tvrzení tak, aby mohly žalobu zamítnout. Rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná a došlo k opomenutí důkazů. Nejvyšší soud je přitom povinen posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena základní práva stěžovatele, což neučinil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
8. Stěžovatel dále namítl, že městský soud vyřešil otázku významu řízení pro stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dále obecné soudy nepřípustně zmanipulovaly předmět řízení vymezený žalobou stěžovatele, výhradně vycházely ze skutkových tvrzení žalované (vedlejší účastnice) a neodůvodnily, proč nepřihlédly ke skutkovým tvrzením stěžovatele a k jeho protichůdným důkazním návrhům.
9. Není pravdou, že stěžovatel neuvedl povahu a výši mu vzniklé majetkové škody a nemajetkové újmy, protože žalobce výši škody vyčíslil na částku 200 000 Kč s příslušenstvím a výši nemajetkové újmy taktéž na částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 25 Cdo 890/2004 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 42/1998 civ., dle kterých je nesprávné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti nesprávným úředním postupem. Stěžovatel již v řízení před obvodním soudem namítal porušení jeho základních práv, konkrétně zásah do jeho práva vlastnit a pokojně užívat majetek. Stěžovatel tím jednoznačně uvedl, v čem jeho nemajetková újma spočívala, tj. tím, že mu bylo znemožněno vlastnit a pokojně užívat majetek. Uvedl také, v čem spočívala jeho majetková škoda, když mu bylo znemožněno užívat plody a jiné užitky z majetku plynoucí, kdy stanovení výše vzniklé majetkové škody je dáno výší pronájmu nemovitostí jako nejběžněji používaného cenového indikátoru, což je obecným soudům známo a jde o notorietu, tudíž stěžovateli nesvědčila povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
10. Nejvyšší soud také nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když shledal dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Stěžovatel v dovolání namítal, že obecné soudy rozhodly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyložil, kdo jsou osoby oprávněné nárokovat si náhradu hotových výdajů v soudním řízení při nezastoupení advokátem a mezi tyto vedlejší účastnice nepatří. Obecné soudy rozhodly o nákladech řízení zjevně svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud nesprávně odmítl dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože ten se vztahuje jen na řízení, jejichž předmětem bylo peněžité plnění ve výši nepřevyšující 50 000 Kč, avšak nevztahuje se na náhradu nákladů řízení, neboť ta není žalobním petitem určujícím předmět řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s vyžádaným spisem Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou první námitkou tvrdí nesprávné poskytnutí lhůty a posouzení včasnosti podaného dovolání. K tomu Ústavní soud především uvádí, že v této části ústavní stížnosti stěžovatel nejprve argumentuje, že mělo být posouzeno jako včasné jeho doplnění dovolání ze dne 7. 2. 2018 (podáno u obvodního soudu dne 22. 2. 2018) a následně argumentuje tak, že jako opožděné bylo odmítnuto celé dovolání a že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel neodstranil v určené lhůtě vady dovolání. Taková argumentace je zjevně nelogická a neodpovídá ani odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele meritorně posoudil jako podané řádně v určené lhůtě advokátem (byť je text identický s podáním, které stěžovatel podal sám nezastoupený advokátem). Pokud jde o doplnění dovolání ze dne 7. 2. 2018, to bylo opět podáno stěžovatelem samotným, přestože již měl zvoleného advokáta a Nejvyšší soud k tomuto doplnění zcela správně nepřihlížel, což ostatně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení.
15. K dalším obsáhlým námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neodůvodnění skutkových závěrů, porušení zásady zákazu deformace důkazů, zmanipulování předmětu řízení a dalším je nutno uvést, že tyto zůstávají převážně v abstraktní rovině, jsou značně zmatené, stěžovatel k nim cituje judikaturu Ústavního soudu, avšak neuvádí, jak ta se má aplikovat na konkrétní případ. Takovými pochybeními nadto napadená rozhodnutí, která jsou zcela konkrétně a logicky odůvodněna, ani netrpí. Nadto například u námitky týkající se nesprávného vyřešení otázky významu řízení pro stěžovatele ani není jasné, kam touto argumentací stěžovatel směřuje, když tato otázka nebyla nijak v řízení před obecnými soudy řešena.
16. K argumentaci stěžovatele rozporující závěry obecných soudů o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního Ústavní soud poukazuje jednak na to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uznaly, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, tudíž odkazy na judikaturu, podle které je nesprávné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti nesprávným úředním postupem, jsou zbytečné. Podstatné pro zamítnutí žaloby, jak přesvědčivě odůvodnil obvodní soud i městský soud, bylo nesplnění dalších dvou předpokladů pro vznik odpovědnosti státu, a to vznik škody a nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vznikem škody a odpovědnostním titulem. Stěžovatel sice v obecné rovině tvrdil, že škoda a nemajetková újma vznikly a v jaké výši, ale nijak neosvětlil, jak k takové majetkové škodě a nemajetkové újmě mohlo dojít v příčinné souvislosti s předmětným odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem), a to zvláště za situace, kdy stěžovatel nebyl účastníkem původního řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Tyto skutečnosti logicky a přesvědčivě odůvodnil již obvodní soud a městský soud a Nejvyšší soud jeho závěry následně správně potvrdily.
17. Námitce stěžovatele týkající se nákladů řízení taktéž nebylo možno přisvědčit, když Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 80/2013 civ., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1931/2015), dle které se pro nákladové výroky uplatní tzv. majetkový census samostatně. Nadto bylo o nákladech řízení rozhodnuto obvodním soudem i městským soudem správně, když přiznaly vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v celkové výši 600 Kč představující tzv. režijní paušál za dva úkony právní služby. Takové rozhodnutí je v souladu i se stěžovatelem citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a není jasné, z jakého důvodu má stěžovatel za to, že mezi subjekty oprávněné k přiznání náhrady režijního paušálu nepatří i vedlejší účastnice.
18. Na závěr Ústavní soud považuje za nezbytné uvést, že má důvodné pochyby o tom, že autorem ústavní stížnosti je skutečně advokát stěžovatele. Naopak z textu ústavní stížnosti dovozuje, že jejím autorem, je ve skutečnosti sám stěžovatel - byť formálně zastoupen advokátem, který ústavní stížnost zaslal ze své datové schránky. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je však sepsána stejným stylem, používá stejný jazyk a obraty a je značně nelogická jako jiná stěžovatelova podání v této věci, a to od žaloby až po první dovolání podané původně nezastoupeným stěžovatelem, přičemž téměř identické podání následně jeho jménem podal advokát JUDr. Daniel Novotný, Ph.D. Takové formální zastoupení advokátem je však zcela v rozporu se smyslem a účelem advokátního přímusu stanoveného zákonem o Ústavním soudu a praxe pouhého "zaštítění" textu stěžovatele zasláním podání z datové schránky advokáta spolu s plnou mocí pro zastupování v řízení před Ústavním soudem je eticky a profesionálně pochybná. Pokud by snad ústavní stížnost v této věci byla sepsána skutečně advokátem, je stejně tak nutno poukázat na s dobrou advokátní praxí hraničící výrok typu "neb praxe vykrádání spisů na soudech ČR je běžná" (str. 3 ústavní stížnosti).
19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu