ECLI:CZ:US:2019:2.US.2115.19.1
sp. zn. II. ÚS 2115/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele IRON HOUSES s.r.o., se sídlem Karlovo náměstí 22/16, Vnitřní město, Třebíč, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2019 č. j. 6 Afs 343/2018-57 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018 č. j. 31 Af 1/2017-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a porušení principu rovnosti a zákazu svévole orgánů veřejné moci plynoucímu z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že se v posuzovaném případě jednalo o spor mezi stěžovatelem a finanční správou, týkající se vydání zajišťovacích příkazů ukládajících stěžovateli složit na účet správce daně dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob v celkové výši 2 923 985 Kč, vzhledem k tomu, že došlo k pochybnostem stran uskutečnění obchodní spolupráce mezi stěžovatelem a společností Tales Market, a.s.
3. Ačkoli stěžovatel disponoval fakturami ohledně dodání ocelových konstrukcí, nebyl schopen ani on, ani jím deklarovaný dodavatel k těmto dodávkám uvést jakoukoli bližší informaci, dokumentaci či navrhnout svědka, který by ozřejmil fungování sporných dodávek. Finanční orgány pak předložily dva důvody, proč vznikly obavy, že v době její vymahatelnosti bude vybrání daně spojeno se značnými potížemi. Prvním důvodem byl charakter majetku stěžovatele a jeho snadná a rychlá převoditelnost, přičemž tomuto důvodu obecné soudy nepřisvědčily. Přisvědčily však druhému důvodu, spočívajícímu v tom, že jednatel stěžovatele pan Budějovský byl zároveň jednatelem společnosti, která se měla dle zjištění finančních orgánů rovněž podílet na dalších nestandardních jednáních a která se po zajištění DPH zbavila svých nejhodnotnějších majetkových aktiv.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vydání zajišťovacího příkazu představuje zásah do majetkové sféry daňového subjektu, protože může vést a zpravidla i vede k nežádoucím důsledkům jako například k zesplatnění existujících úvěrů, nutnosti vstupovat do nových právních vztahů za účelem přežití okamžité nepříznivé finanční situace, výkyvy v cash flow či snížení kredibility a důvěryhodnosti u bankovního ústavu. Vydání zajišťovacího příkazu je tak flagrantním zásahem do majetkových práv stěžovatele. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud v předmětné věci nedůvodně upřednostnil výklad podústavního práva, kterým nadřadil obecný fiskální zájem státu nad ochranou procesních práv stěžovatele, čímž zároveň porušil zásadu, že fiskální politika nemůže mít jednostranný charakter a stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit ke všem důkazům. Obecné soudy v situaci, kdy akceptovaly žalobní či kasační námitky stěžovatele, následně de facto nahradily klíčové důvody vydání zajišťovacích příkazů svým odůvodněním, čímž bylo stěžovateli zamezeno, aby na tyto argumenty mohl reagovat. Rovnost účastníků v řízení před soudy byla narušena rovněž tím, že žalované Odvolací finanční ředitelství a správce daně jako tvůrci tzv. vyhledávací (neveřejné) části daňového spisu byli v řízení před soudem zvýhodněni tím, že nejenže tuto část stěžovateli nezpřístupnili, přičemž právě na argumentech z této části spisu obecné soudy postavily svojí klíčovou argumentaci, odlišnou od úvah správního orgánu. Stěžovatel je přesvědčen, že byl zásadně omezen při své procesní obraně při zpracování odvolání, v průběhu odvolacího řízení, při přípravě žaloby i při přípravě kasační stížnosti. Stěžovatel tak má za to, že tak závažný a nezřídka nenapravitelný zásah do sféry daňových subjektů ve formě zajišťovacích příkazů nemůže být postaven na tom, co tvrdí finanční správa v jednostranném trestním oznámení, a to navíc za situace, kdy obecné soudy odmítly názory finanční správy, že stěžovatel nemá majetek v dostatečné hodnotě, resp. že je rychle převoditelný, a kdy trestní oznámení bylo označeno jako nedůvodné.
5. V řízení před Ústavním soudem se vyjádřili i další účastníci, a to oba orgány daňové správy, příslušný krajský soud i Nejvyšší správní soud.
6. Podle vyjádření Nejvyššího správního soudu v řízení před soudy rozhodně nebylo rozhodováno "za zády" stěžovatele. Stěžovatel měl přístup ke všem dokumentům, na jejichž základě bylo správními soudy v dané věci rozhodováno, tudíž nemohlo dojít ke zkrácení jeho procesních práv.
7. Krajský soud v Brně má za to, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo a soudem provedený výklad zákona nikterak neodporuje ústavním principům ani základním zásadám vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod.
8. Orgány daňové správy ve svých vyjádřeních upozornily, že všechny důvody pro vznik odůvodněné obavy, které orgány finanční správy, krajský soud i Nejvyšší správní soud hodnotily, byly uvedeny v zajišťovacích příkazech, tudíž stěžovateli nic nebránilo od samého počátku řízení důvody správce daně pro vznik jeho obavy o budoucí nedobytnosti daně jakýmkoli způsobem rozporovat či vyvracet.
9. Stěžovatel v replice k zaslaným vyjádřením uvedl ve vztahu k vyjádření Nejvyššího správního soudu, že ze spisu, který byl stěžovateli zpřístupněn, nevyplývá žádné informace o tom, že by probíhalo nějaké trestní řízení, nemožnost nahlížet do spisu spatřuje i jako zásah do svobody informačního určení, který nelze rozšiřovat i na soudní řízení. Zdůrazňuje, že má právo seznámit se se všemi informacemi, které jsou o něm vedeny. Taktéž se domnívá, že není vhodné, aby bylo uváděno, že se jedná o daňový podvod, neboť o takový případ u stěžovatele nejde. K vyjádření Odvolacího finančního ředitelství pak stěžovatel uvedl, že nelze akceptovat nastolení stavu, kdy by procesní aktivita účastníků řízení měla záviset na správních orgánech či že by ji měl nahrazovat soud.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
13. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy dostatečný ústavní rozměr.
14. Argumenty stěžovatele o omezení jeho procesních práv, neboť neznal obsah části správního spisu a Nejvyšší správní soud použil jinou argumentaci ve prospěch zákonnosti napadených zajišťovacích příkazů, neobstojí. Všechny relevantní a soudy použité argumenty byly stěžovateli známy již v době průběhu řízení před orgány daňové správy. Napadená soudní rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, neobjevují se v nich žádné pro stěžovatele neznámé skutečnosti či argumenty a jsou založeny na zákonem stanovených podmínkách.
15. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu